Dokořán tu radost nech

Recenze

Vytvořeno 26. 10. 2012 2:00

Autor: Hana Moualla

Pokud na nás něco vždy silně zapůsobí, pak jsou to osobní zpovědi zajímavých lidí. V edici „mocca“ nakladatelství Dokořán vyšla útlá sbírka Který vítr mám proklínat? (2011). Autorkou je intelektuálka, která svůj život ukončila v necelých padesáti letech oběšením. Život byl snad až příliš krutý pro Marinu Cvetajevovou, jednu z nejlepších ruských básnířek začátku dvacátého století. Jaké jsou paralely s dneškem? Žije se snad snílkům snadněji? A co když je tím snílkem žena?

Znění textu je převzato z výboru Lichý střevíc (Melantrich, 1996), o autorce také píše Marie Razumovsky. Skvělá obálka a ilustrace Saši Švolíkové předurčují šedavý výtisk k předním místům v domácích sbírkách. Muži s křídly krouží nad domky (vnější část obálky), ptáci se chaoticky pohybují uvnitř. Autorka přichází o matku v pouhých šestnácti letech, její děti i manžel umírají za velmi tragických okolností. Přesto jsou její básně vášnivé, převažuje v nich lyrika a bolest je jen podružnou součástí. Zlým větrem se zde možná myslí osobní rozhodnutí, která nelze vzít zpět, skutky, které naši bližní spáchají v jakési nevědomosti. Láska k muži je nekonečná a bolesti se mohou jmenovat Veronika, Marina, Petra, jakkoliv. Ačkoliv běžnému daňovému poplatníkovi u nohou hvězdy nepláčí, snílkům a vizionářům dobra se přímo u nohou svíjejí.

Energie lásky obklopuje Marinu jako pára, kterou střídá těžké dusno strádání. „Kdo opiem se opíjel, ten bez opia strádá. Kdo do lásky se vhýčkat chtěl, z pádu do pádu vpadá.“ (str. 82) Mohu se ztotožnit s tím, že v určitých obdobích můžeme cítit větší lásku k muži než k dítěti, ale vášnivá náklonnost muže je vždy jen dočasná, láska, kterou vložíme do dítěte, je věčná, slouží našim vnoučatům, dalším lidem... Lehce erotický podtext a smutek pečlivě ukrytý mezi řádky... Jakou cenu platíme za nezávislost? Jsou to okamžiky ukrutné bolesti, na kterou jsme sami, odstrčení od ostatních, kteří jdouce v zástupech najdou vždycky rameno svolné ke sdělování „ohromného utrpení“?! Snad je opravdu poctivější „najít lože svatební v širém poli“ než v hotýlku na služební cestě (str. 30).

„Já jsem stránka. Sloužím tvému peru.
Vše tv přijmu. Já jsem stránka bílá.
Tvůj majetek pod ochranu beru,
abych ti ho stokrát znásobila.

Já jsem ves. Já černá hlína jsem.
Tys paprsek a déšť nad mým lánem.
Tys mým bohem, mým jediným pánem.
Já jsem bílá stránka, já jsem černozem.“
(str. 39)

Marina prý byla nepraktický člověk, ale kdo ze snílků není?! V jedné ruce držíme misky vah spravedlivějšího světa a v druhé hrnec, ze kterého sytíme svoje rodiny! Snad jen ti více pragmatičtí z nás se lépe vyrovnávají se zákony země. Důležité je, že všichni máme právo „spát na hrudi země“ (str. 32). Nechat se kolébat náručí dneška a bez obav přijímat věci mimo společenské normy... Je to jen otázka osobní síly. Nechat se konejšit tím, že někam patříme nebo spíše nerušivě zapadáme, je fajn, ale nenahradí to radost z toho, že poznáme vlastní cenu.

Knihu Který vítr mám proklínat? vydalo nakladatelství Dokořán