Vše, co jste chtěli vědět o jiných rodinách, ale báli jste se zeptat

Recenze

Vytvořeno 28. 10. 2012 2:00

Autor: Veronika Háková

Myslíte si, že jenom vám se narodilo dítě, které už jen z principu odmítá veškerou vaši iniciativu? Že pouze vy jste postupem času upadli do šedivého stereotypu? Postesknete si občas dle vzoru: kdybych si já nebohá vzala Pištu Hufnágla? Pak vězte, že po přečtení knihy, kterou vám s radostí v následujícím článku představím, změníte názor.

Když se mi naskytla možnost odebírat recenzní výtisky z nakladatelství Argo a po otevření jejich webových stránek na mě vyskočil, mimo jiné, román Tak trochu úžasní, volba byla jasná. Tuto knihu jsem měla - jak se lidově říká - v merku již nějakou dobu, ale než jsem zkrotila finance na únosnou míru, byla rozebraná. Proto mě velice potěšila příležitost chopit se jejího dotisku.

Dawn Frenchová je ve Velké Británii známá především jako televizní a filmová herečka a divadelní komička. Už z této informace lze předpokládat, v jakém duchu se celé dílo nese. S nenuceným nadhledem, který příběh prostupuje, ale není přímo zakomponován do žádného z charakterů postav, líčí osudy klasické britské rodiny Battleových a prostřednictvím necelých tří set stránek textu zve čtenáře ke krátkému nahlédnutí do jejich životů. Matka Mo, která si tvrdošíjně myslí, že dělá pro své děti to nejlepší. Dcera Dora, která nemůže svou matku vystát a sama sebe tím spíš. Syn Peter, který se nechá nenuceně oslovovat Oscar, vyžívá se v módě a touží po opravdovém, intenzivním citu. Připočtěte otce, v němž dřímá nahněvaný buldok přichystaný vyrazit vpřed, kdykoliv se někdo rozhodne montovat do jeho rodiny, a fenku-poběhlici Bobinu v radostném očekávání … Taková normální rodinka, že?

Hrdinové se prezentují vskutku osobitě. Děj je napsán stylem deníčků. Mo, Dora i Oscar líčí své (ne)všední životní epizody formou subjektivních zápisků, z nichž některé popisují identické situace z různých úhlů pohledu. Je vskutku zajímavé v jedné kapitole číst, jak je Maurren rozhořčena nad nevděčností vlastního dítěte, které hned v části další prožívá obdobné emoce, protože „ona vůbec neví, vo co tady gou“. Autorka skvěle zachytila smýšlení i typické přešlapy dospívající mládeže a její snahu vymanit se z područí rodičů a do debutového příběhu zakomponovala i, dalo by se říct, výchovné prvky, v dnešní době více než aktuální. Na druhé straně stejně mistrně napsala charakter ženy před padesátkou, povoláním psycholožky pro děti a mládež, která se kvůli vlastní profesi jen těžko smiřuje s chladem, panujícím mezi ní a Dorou. Všichni členové Battleovy rodiny navíc nepostrádají ducha opravdovosti. Pokud se rozhodnete Tak trochu úžasné vzít do ruky, připravte se, že budete, mnohdy až paranoidně, přenášet jejich charaktery na vlastní rodinu a své blízké. A i eskapády hrdinů vám jistě nebudou cizí. Jsou jako vy, smiřte se s tím.

Jediné, co bych tomuto jinak vskutku skvělému románu vytkla – a tady se jedná veskrze o dojmy ryze osobní - je mírně „klišoidně“ vyznívající závěr. Logicky vyplývá z předchozího děje, upřímně potěší a jsem si jistá, že pokud by byl napsaný s o stupínek nižším hávem pohádkovosti, byla bych naprosto spokojená. Abych se vyjádřila přesněji, vyústění v tomto pojetí mi úplně nesedlo vzhledem k předešlému stylu vyprávění jednotlivých postav.

Dle mého názoru je kniha určena všem generacím, počínaje mládeží v pubertě a seniorkami v důchodu konče. Život se totiž stále točí v kruhu a mladá krev má neodvratnou úlohu si na vlastní kůži vyzkoušet nesmyslnost chyb generace předešlé.

Ukázka z knihy:
On je magnet. Já mu ze záhadných důvodů nejsem s to odolat. Nemůžu na něho přestat myslet. Jsem v opojení. Jsem naživu. Jsem žádoucí a naživu.
Jen se na mě podívejte. Rozložila jsem si na postel všechno, co si zítra obléknu, a už se nemůžu dočkat, až to udělám. Vím, že ten černý top s jemným lemováním mi sluší, vyniká v něm moje šíje. Má střih, který dokonale podtrhuje postavu, a záševky na těch správných místech. Dává vyniknout mému pasu a obrysu mých ňader. Dokonce jsem si připravila i příslušné spodní prádlo. Ta podprsenka je zázrak a umí dokonale zpevnit poprsí. Švestková krajka a vyšívaná modrá stužka jsou překrásné, a navíc je to jediná podprsenka, k níž mám i stejné kalhotky.
(Frenchová, D. Tak trochu úžasní. Praha: Argo, 2012. str. 190)

Knihu Tak trochu úžasní vydalo nakladatelství Argo