Symbolika zlaté éry japonského filmu

Recenze

Vytvořeno 3. 11. 2012 1:00

Autor: Jiří Lojín

Jméno japonského režiséra Akiry Kurosawy zná díky jeho slavnému filmu Sedm samurajů asi každý. Vedle Kurosawy však ve stejném období v Japonsku pracovali stejně významní tvůrci, jejichž jména však nejsou evropskému divákovi tak známá. Antonín Líman, významný český japanolog a překladatel, vybral několik děl, která považuje za vrchol umění tehdejší éry, a v třinácti esejích je rozebral a představil potenciálnímu divákovi tak, aby pochopil alespoň část významů, kterými jsou tyto snímky nabity a které zpravidla divákovi z jiné kultury unikají.

Kniha obsahuje filmy, o kterých Antonín Líman léta učil ve filmovém kurzu na Torontské univerzitě, a autor s lehkou ironií připomíná okolnosti jeho vzniku.

Za myšlenku připravit tento filmový kurz (původně Velké japonské romány a povídky ve filmu) vděčím své ženě, která mi výborně poradila, abych studenty té „nečtoucí generace“ uvedl do literatury přes film.
(Líman,A. Mistři japonského filmu. Litomyšl: Paseka 2012, str.8)

Kniha je psaná formou esejů věnovaných jednotlivým titulům. Jako první si autor vybral film Rašómon natočený Akirou Kurosawou, založený na dvou povídkách Rjúnosukeho Akutagawy Rašómon a V houštině. Antonín Líman se při interpretaci filmu přiklání k názoru některých kritiků, kteří jej chápou jako dílo o nepoznatelnosti pravdy, a svůj esej tímto způsobem i nazývá – Marnost hledání pravdy: Rašómon. Sedm samurajů autor uvádí hned na druhém místě. Tento film poletoval mezi východní a západní kinematografií jako bumerang – Kurosawa se v něm nechal inspirovat americkými westerny, následovně podle něj vznikl slavný western Sedm statečných a odráží se i v dalších amerických filmech. Na komentáři k filmu, který byl nesčetněkrát uveden v našich kinech, je nelépe vidět, kolik detailů uniká evropskému divákovi díky neznalosti japonského života a kultury. Tím samozřejmě nechci naznačit, že máme povinnost tuto kulturu znát, jen upozorňuji na rozdíly, které mohou způsobit fatální nedorozumění. Za třetí vrcholný snímek Akiry Kurosawy považuje Antonín Líman film Žít. Příběh úředníka, který na sklonku svého života najde svůj úkol a prosadí výstavbu dětského hřiště, přirovnává k povinnosti samuraje. Kurosawa se tentokrát nechal inspirovat Dostojevského Idiotem a tak, jako v Sedmi samurajích, aplikuje koncept krásné smrti.

Válečné drama Kona Ičikawy Ohně na planinách - kromě tématu nesmyslnosti války -  vypovídá o útrapách vedoucích ke kanibalizmu a o nemožnosti pochopit cizí symboliku díky ostrovní izolovanosti Japonců. Sestry Makiokovy, další film Kona Ičikawy, zprostředkovává divákovi pohled na japonský tradicionalizmus a zde jsme zcela odkázáni na zasvěcený komentář, bez kterého některým částem budeme velmi těžko rozumět.

Filmy Kendžiho Mizogučiho Povídky o bledé luně po dešti a Správce Sanšó se opírají o japonské legendy a mytologii. Autor knihy zde naráží na neexistenci Oidipova komplexu a na japonskou fixaci na matku, které způsobují jiné důsledky synovské vzpoury. Autorem dalších třech filmů je Jasudžiró Ozu. Příběh z Tokia, Pozdní jaro a Traviny v proudu se vždy nějakým způsobem dotýkají rodinných vztahů a tradičních hodnot.

Režisér Masahiro Šinoda zfilmoval známou prózu Písečná žena, kterou napsal milovník Franze Kafky Kóbó Abe. Jeho knihy jsou známé i u nás a patří mezi velmi oceňované. Mladší generaci japonských režisérů zastupuje Masahiro Šinoda a Antonín Líman do knihy zařadil esej o jeho filmu Sebevražda milenců v Amidžime. Výběr zakončil snímkem Balada o Narajamě režiséra Šóheia Imamury.

Kniha Antonína Límana je velmi cenným pomocníkem ve snaze o pochopení japonských filmů, které jsou plné symbolů a vycházejí z tradic málo pochopitelných evropskému divákovi. Je fascinující, co vše pomocí jednoho záběru dokázali tito režiséři vyjádřit. Autor knihy ke svým třinácti esejům přidává ještě jednu kapitolu nazvanou Nedávné trendy v japonském filmu. Všímá si v nich hlavně vyjádření odklonu od tradičních hodnot a jiné vnímání vztahu k rodičům. Ostře vystupuje proti současným trendům zobrazovat negativní stránky moderní (nejen) japonské společnosti zdůrazňováním násilí, perverze a hnusu.

Můžeme složitě spekulovat o tom, proč estetika zla a hnusu tak přitahuje režiséry jako Soderbergh, Tarantino, Miike nebo Sono, nakonec ovšem u těch filmů nejde o otázku vkusu nebo nevkusu. Nejlepší odpověď mi dal švagr Ivan Passer: „Tady už vůbec nejde o estetiku, ale o to, kolik film vydělá peněz. Čím hnusnější, tím vydělá víc.“
(Líman,A. Mistři japonského filmu. Litomyšl: Paseka 2012, str.222)

Antonín Líman neskrývá, že filmy Kurosawovy éry považuje za jeden z vrcholů kinematografie, staví se však do pozice člověka, který žehrá, že za jeho mladých let bylo všechno lepší. Dokreslují to i věty, ve kterých autor srovnává úroveň starých a nových scénářů a do tohoto úpadku zahrnuje i americké filmy.

Dnes se často píše „horkou jehlou“, a scénáře bývají proto hodně odbyté. Když se podíváte třeba na americké filmy z 30. let, uvědomíte si, jaká péče se jim ještě věnovala. Tehdy je psali lidé jako Ernest Hemingway nebo William Faulkner. Ozuovy a Nodovy scénáře jsou dokonalé, že je vlivná nakladatelství vydávala jako významná literární díla.
(Líman,A. Mistři japonského filmu. Litomyšl: Paseka 2012, str.133)

V tomto světle dobrácká poznámka z první ukázky o „nečtoucí generaci“ vypadá spíše jako jízlivé rýpnutí. To ovšem nic nemění na faktu, že jeho kniha má schopnost provést zájemce o japonské filmy labyrintem nevyslovených odkazů na tradiční hodnoty, které si Japonci předávají z generaci na generaci a jsou jimi tak hluboce ovlivněni, že o nich běžně neuvažují a jednoduše je chápou a cítí.

Knihu Mistři japonského filmu vydalo nakladatelství Paseka