Posmrtně objevené zápisky Maxe Frische

Recenze

Vytvořeno 7. 11. 2012 1:00

Autor: Jiří Lojín

Homo Faber, Stiller, Mé jméno budiž Gantenbein – to jsou některá díla švýcarského prozaika a dramatika, která se do povědomí českých čtenářů natrvalo vryla už na konci šedesátých let. Po nástupu normalizace se sice jeho knihy u nás přestaly vydávat, ale z regálů knihoven naštěstí nezmizely a mohly tak ovlivňovat další generace.

Na Frischova další díla si čtenáři museli počkat až do devadesátých let, kdy byla vydaná povídka Člověk se objevuje v holocénu, román Modrovous nebo eseje a korespondence Deník 1946-1949. Právě deníková literatura je pro Maxe Frische charakteristická – její náznaky se objevují i v jeho jiných dílech. Objevení dosud neznámých skic k třetímu deníku se stalo významnou událostí a se zpožděním dvou let po jeho berlínském vydání máme možnost do nich nahlédnout i my.


Třetí deník má ve Frischově díle poněkud jiné postavení než ostatní díla. Jsou to pouhé skicy, které si autor zapisoval v době svého pobytu v USA. Na rozdíl od podobné literatury jiných autorů se Max Frisch nesoustředí pouze na události, které se bezprostředně týkají jeho osoby, neřeší svá traumata, které rádi donekonečna pitvají zejména američtí umělci. Jeho poznámky odrážejí politické dění a v zorném poli se objevují lidé, ke kterým má opravdu vřelý vztah. Důležitou ženou je pro něj v tomto období Alice Locke-Careyová, o mnoho let mladší milenka. Věkový rozdíl, který mezi nimi je, v denících často připomíná, jednou v poznámce o jejím otci, jenž je mladší než Frisch, jindy scénou s opilou ženou vykřikující hanlivé poznámky o starém parchantovi a mladé holce. Přes tento zdánlivý nadhled je poznat, že mu láska výrazně mladší ženy lichotí. Prostřednictvím sporů mezi ním a Alicí zprostředkovává čtenáři pohled na snahu amerických žen o emancipaci, jejichž křečovitost je pro Evropana málo pochopitelná.

Dalším důležitým člověkem, kterého Frisch ve svých skicách zachycuje, je Peter Noll. Frischův přítel umírá na rakovinu a postup své nemoci zachycuje ve svých poznámkám a denících. Max Frisch později vydal pod názvem Diktáty o umírání a smrti. Petru Nollovi věnuje autor více prostoru než Alici. V kontrastu se strohostí a stručností zápisů se podrobně rozepisuje o jejich společné cestě do Egypta a transportu nemocného přítele, jemuž se výrazně přitížilo, do nemocnice. Jeho smrt pak Frische vede k úvahám o umírání, ale hlavně o prázdném místě, které Noll v jeho životě zanechal.

Avšak nejvýraznějším autorovým tématem v Třetím deníku je politická situace. V osmdesátých letech za vlády prezidenta Reagana byla studená válka na jednom ze svých vrcholů. Ovlivňovala lidi po celém světě. Občané států seskupených okolo Sovětského svazu se denně připravovali na válku, sdělovací prostředky zcela vážně hovořily o použití jaderných zbraní, školní děti se v hodinách branné výchovy učily nasazovat si plynové masky, lehat si na zem hlavou proti epicentru výbuchu a běhat po školním dvoře s prostředky improvizované individuální ochrany obyvatelstva. Z poznámek Maxe Frische vyvstává nálada Američanů lépe, než z nějakých historických studií. Vyznívá z nich nejen patriotizmus, ale i naprostá lhostejnost k osudu Evropy, doktrínu vedení války na našem kontinentu zdůvodňují brutálním argumentem „vždyť jsou na to zvyklí“. Stejně byli lidé socialistického tábora propagandou přesvědčování o tom, že Amerika je zlo (hle, jak je tento argument podobný současnému muslimskému heslu), Američanům jejich vláda tvrdila, že zlo je Sovětský svaz a  jeho spojenci. Zřetelný rozdíl byl pouze ve skeptickém vnímání našich lidí a v hrdosti, s jakou tento „boj za svobodu“ vnímali Američané. Samozřejmě, že tento hrdý boj končil v okamžiku, kdy jej bylo nutno prokázat činy. Max Frisch se nestaví do pozice obhájce jakékoliv doktríny, je v tomto bodě objektivní, ale bezradný. To, že poukazuje na možné důsledky zbrojení západních států, neznamená, že by si idealizoval druhou stranu, i když jeho poznámka je ironická a dvousečná a reaguje na štvavé kampaně v amerických novinách.

Jednou, v roce 1968, jsem byl v Novosibirsku. Výzkum genetický, matematický, geologický, zemědělský atd., přirozeně žádný z výzkumníků nepřiznal, že cílem jejich práce je zničit americký lid. Bylo léto, které je tam krátké; milenecké páry pod stromy. Jiní studenti sportovali. Aby se posílil boj zblízka, předpokládám. Jiní posedávali a zpívali, což mi zůstalo záhadou. Věřím snad Kremlu?
(Frisch,M. Třetí deník. Překlad Radovan Charvát. Litomyšl: Paseka 2012, str.36)

Srozumitelnost Frischových  skic je zlepšena poznámkami přiřazenými k tématům a osobám, o kterých autor píše, a doslovy švýcarského filologa Petera von Matta a překladatele Radovana Charváta. Aniž bych chtěl jakkoliv pochybovat o erudici profesora současné německé literatury von Matta, přistupoval bych k jeho snaze o vkládání významu do Frischových poznámek velmi skepticky. Popis asfaltování ulice, ve kterém si Frisch především všímá rozdílné mentality lehkomyslných Američanů a přehnaně pečlivých Švýcarů, rozebírá von Matt do absurdních důsledků. Podobnou nadinterpretaci je cítit v komentáři k zápisu tom, jak starý zedník staví pomalu a pečlivě zeď. Čtenář se v krátkosti může přesvědčit, co vše lze z textu vydedukovat, přestože to tam pravděpodobně vůbec není.

Skici k poslednímu Frischově deníku jsou cenným doplněním jeho díla a nakladatelství Paseka vyplnilo mezeru, která v českých překladech Frischových knih existovala.  Doslovy, přestože jsem se neuctivě zmínil o příspěvku Petera von Matta, přiblíží Frischovu osobnost v kontextu jeho díla i doby, kdy skici vznikaly.

Knihu Třetí deník vydalo nakladatelství Paseka