Zlo plodí opět jen zlo a někdy se nazývá láskou

Recenze

Vytvořeno 5. 11. 2012 1:00

Autor: Veronika Háková

Dnešní svět je krutější, než si kdo z nás myslel. Domníváme se, že pokud budeme vůči ostatním čestní, zachovají se stejně i oni k nám. Jste si ale jistí, že rozhodnutí, které jste bezelstně učinili, nemůže ohrozit váš život?

Když se v roce 2009 na pultech německých obchodů objevily první výtisky knihy chorvatského spisovatele žijícího v Německu, Zorana Drvenkara, vzbudily nevídaný rozruch. Jak v řadách běžných čtenářů, tak i literárních kritiků. V nedávné době se pak překlad dostal i do tuzemských knihkupectví, a tak má i český našinec možnost vstoupit do temného světa, který vás ani po srdceryvných prosbách nepustí ze svých spárů. Naopak. Ještě zesílí stisk.

Jako každá katastrofa začala i tato poklidně. Byli čtyři. Kamarádi z dětství, kteří se souhrou náhod po letech opět setkali. Všichni jsou shodou okolností bez práce, a tak je začátek společného podnikání nasnadě. I oblast, kde se míní prosadit, působí více než originálně. Časem se však ukáže, že nápad založit agenturu, která se za vás omluví komukoliv za cokoliv, nebyl z nejšťastnějších. Když jednoho dne zazvoní v kanceláři společnosti Sorry telefon, do životů hlavních hrdinů vstoupí chlad a bezmoc. Nikdy předtím si nedokázali – a ostatně ani neměli důvod – představit hrůzy, které obrátí vše během jediného týdne naruby. Na druhé straně sluchátka totiž sedí bestiální vrah se zvráceným smyslem pro etiku a morálku.

V deníku The Times kritik napsal: „Nejtemnější román, jaký jsem za poslední roky četl. Určený těm, kteří mají silný žaludek a bystrý rozum.“ Sorry je doslova časovanou bombou, u které se terorista neobtěžoval připojit budík s odpočítáváním. Zpočátku se zahaluje do depresivního oblaku zmatení, ze kterého se čtenáři zatočí hlava. Cosi se děje, rozumíte každému napsanému slovu, ale nakonec si stejně kladete otázky: Kdo je „muž, který tam nebyl“? Proč udělal zrovna tohle? Kdo jsem já? Vaše psychika bude najednou plně v rukou spisovatele. Bude si hrát a brnkat na jednotlivá nervová vlákna, až si občas pomyslíte, zda máte podobné pocity zapotřebí. Jediné, v čem se bezpečně orientujete, jsou jména přátel. Tamara, Kris, Wolf a Frauke. Pak jste tu ale vy, kapitoly psané v du-formě. Zhruba v polovině se pak děj radikálně láme. Věci dostávají rychlý spád. Osobně jsem se bála dočítat posledních sto stran, protože zlo sálá z každičkého písmenka a s blížícím se finále vytahuje z rukávu své trumfy. Bránila jsem se, ale veškerá snaha marná. Byla jsem pohlcena a jedinou možnou cestu k vysvobození skýtalo vyslechnutí celého příběhu. Pokud už se tedy do Sorry pustíte, připravte se na několik bezesných nocí. Popřípadě pár nočních můr.

Celkový dojem je famózní. Zoran Drvenkar vykolejil zkostnatělé scénáře tohoto žánru a zkonstruoval z písmen úplně novou dimenzi thrillerového čtiva. Knihu bych nedoporučila citlivějším povahám – není míněno s nadsázkou. Vedlejšími účinky tohoto díla jsou tachykardie, husí kůže, plíživý chlad po celém těle a pocit zmaření veškerých nadějí. Dobro je totiž jen vyčkávající zlo a právě Sorry dokazuje, že stačí nepatrný podnět, aby se z anděla stal satan. Zde nehledejte naději, zde jsou role správných a padlých dosti těžce rozeznatelné.

Knihu Sorry vydalo nakladatelství Argo