Kratochvíle posledních Rožmberků

Recenze

Vytvořeno 8. 11. 2012 1:00

Autor: Sabina Huřtáková

Jezdíte často do jižních Čech? Už jste byli někdy na malebném zámečku poblíž Netolic s příznačným názvem Kratochvíle? A ruku na srdce – zamysleli jste se nad tím, proč tato pozoruhodná stavba nese takový název a čím je tak výjimečná proti jiným zámkům, zámečkům a letohrádkům? Ať už jste Kratochvíli navštívili, projížděli kolem ní, nebo jste tento kousek naší republiky nikdy nespatřili, nechte se nyní pozvat na krátký výlet – byť jen na papíře…

Kniha Kratochvíle posledních Rožmberků vznikla v rámci výzkumného projektu „Společnost českých zemí v raném novověku – struktury, individua, vztahy, instituce moci“, který probíhá na Historickém ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity. Autory práce jsou Ondřej Jakubec a Václav Bůžek. V rámci tohoto projektu vzniklo již mnoho prací se zaměřením na výše uvedené priority, a ani tato kniha není výjimkou. Neukazuje čtenáři pouze popis stavby a výzdobu místností uvnitř zámku doplněnou o chronologickou historii rodu majitelů panství, jak to v některých pracích zaměřených na jednu historickou stavbu bývá.

Kniha představuje čtenáři výsledek dlouhodobého podrobného výzkumu zaměřeného především na Viléma z Rožmberka, který nechal tento malý architektonický skvost vystavět, a jeho bratra Petra Voka z Rožmberka. Velký důraz je kladen na symboliku renesančních sídel a jejich srovnání právě s Kratochvílí. Symbolikou je zde myšleno vše, co na slavných stavbách odráží urozenost šlechtických rodů a vyjadřuje jejich postoje a myšlenky. Když zůstaneme právě u Rožmberků, jsou to renesanční přestavby jejich sídel, v nichž každá z nich má jistá specifika, která se pak odráží na stavbě Kratochvíle. Jiný postoj k myšlení i k náboženství měl Vilém z Rožmberka, u nějž bychom mohli podtrhnout především renesanční přestavbu Českého Krumlova, a jinou jeho bratr Petr Vok. Petr Vok se proti bratrovi zabýval více kulturou a vzděláním než svými politickými ambicemi a na rozdíl od katolíka Viléma byl protestant. Jeho myšlení se odráží na přestavbě zámku v Bechyni nebo posléze v Třeboni.

Kratochvíle byla vystavěna na místě hrádku, který patřil Jakubu Krčínovi z Jelčan. Vilém z Rožnberka od něj hrad i s pozemky získal.  V díle rožmberského knihovníka Václava Březana je Kratochvíle prezentována jako „slavné stavení“. Tak ji viděl Vilém z Rožmberka a tak ji chtěl vystavět. Inspirací mu byla cesta do Itálie, kde se seznámil s mnoha renesančními stavbami – nejen s velkými sídly, ale i s vilami, jejichž podobu pak měla nést právě Kratochvíle. Vilém ji chtěl vystavět jednak jako sídlo, kde se budou odehrávat skutečné rytířské kratochvíle – odtud také název stavby – jako jsou hony, společenská setkání, návštěvy pánů a přátel z řad šlechty apod., jednak měla hrát významnou roli v kruhu rodinném.

Po smrti své třetí manželky Anny Marie Bádenské se Vilém oženil s Polyxenou z Pernštejna, dcerou Vratislava z Pernštejna a španělské šlechtičny Marie Manriqe de Lara. Doufal, že tento svazek s mladou nevěstou mu konečně přinese vysněného dědice. Proto také myslel na pohodlí nejen své a svých hostů, ale přirozeně také své choti. Důkazem jsou překrásně zdobené apartmány v patře zámku. Že tento příběh neskončil pro Rožmberky právě pohádkově, už asi víte. Vysněného potomka neměl ani Vilém, ani jeho bratr Petr Vok z Rožmberka, který nakonec pro velké dluhy musel Kratochvíli prodat Rudolfu II. Zbytek rožmberských statků a především paměť rodu nesl jejich synovec, Jan Zrinský ze Serynu – syn Evy z Rožmberka a jejího chotě Mikuláše Zrinského ze Serynu.

Tvůrci této jedinečné stavby a zahrady s oborou a lesy používanými k honům, které dnes již neexistují, jsou Baltazar Maggi, Antonio Melana, Georg Widman a zřejmě také Jacopo Strada. Společně vytvořili „jedinečnou ukázku příležitostného šlechtického sídla. V něm se snoubila intelektuální apollónská a múzická inspirace, herkulovsko-samsonovská síla a starořímské liviovské ctnosti, budující dohromady vrcholně ušlechtilou formu společenské a politické reprezentace křesťanského rytíře nesoucího erbovní znamení předposledního vladaře rodu červené pětilisté růže.“

(Jakubec, O., Bůžek, V. Kratochvíle posledních Rožmberků, Praha 2012, s. 235)

Tolik tedy k představení práce důležité nejen pro výzkum Historického ústavu Jihočeské univerzity, ale také výjimečné knihy pro čtenáře. Věřím, že své oblíbené pasáže si zde najdou nejen historici a lidé historii blíže zasvěcení, ale také čtenáři hledající zajímavosti českých památek a ti, jejichž oblíbeným tématem je jihočeská renesance a rod pánů z Růže. Kniha přináší nejen vysvětlení paměti rodu, architektonický popis a srovnání s dalšími sídly tohoto typu, ukázku výzdoby exteriéru, interiéru a zahrady, ale také svědectví o provozu a údržbě sídla. Velmi zajímavé je sledovat, jak fungoval chod Kratochvíle při pobytu majitelů a jejich hostů, kdo se staral o úklid, teplo, dřevo, kdo zajišťoval zásobování potravinami a s kým vším se o tom jednalo.

Knihu Kratochvíle posledních Rožmberků vydalo nakladatelství Lidové noviny