Kdy se láska mění v nenávist

Recenze

Vytvořeno 5. 12. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Když v roce 2000 poprvé vyšel román Zuzany Brabcové Rok perel, dalo se s čistým svědomím napsat, že kniha s lesbickou tématikou je v české literatuře výjimečným zjevem. Přestože se za dvanáct let situace poněkud změnila, nelze říct, že dramaticky. Nakladatelství Druhé město nyní vydalo Rok perel znovu, jako předzvěst další připravované knihy Zuzany Brabcové Stropy (recenze ZDE).

S hrdinkou románu Lucií se čtenář poprvé setkává v ústavu pro duševně choré, chcete-li, v blázinci. Není zcela jasné, proč tam je, její příběh vyvstává postupně, jakoby z mlhy a chaosu. Není divu, Lucie se jako vypravěčka snaží minulost, která je příčinou jejího stavu, potlačit někam do hlubiny zapomnění nebo jungovského nevědomí. Z narážek a fragmentů se postupně dostává ke konkrétnějším vzpomínkám a ke konci knihy dokonce k souvislému vyprávění. Tento efektní a velmi promyšleně vystavěný způsob vyprávění je ale dokonale zabit anotací knihy, uvedenou na přebalu a ve všech upoutávkách na knihu, které potenciální čtenář nemá šanci uniknout. Chápu, že nakladatel musí vyjít vstříc potřebám zákazníka, jenž se chce podle nějakého kritéria orientovat, ale snaha autora o cílené vedení čtenáře příběhem tak přichází vniveč.

S knihami, v nichž se objevuje motiv homosexuálních vztahů, se v současné literatuře – domácí i zahraniční – setkáváme často. V mnoha případech je cítit snaha autora zajistit si komerční úspěch svého díla, samoúčelnost takových scén je až směšná a ke kvalitě knihy to rozhodně nepřispívá. Do této kategorie však Rok perel naštěstí nespadá, pro román Zuzany Brabcové má láska mezi dvěma ženami zásadní význam a tvoří jádro, na něž se nabalují další důležitá témata. Dalo by se sice namítnout, že by se zmíněné jádro dalo nahradit i tématem vztahu mezi mužem a ženou, aniž by utrpěl zbývající děj, ale tato námitka by už byla na okraji korektnosti a zjevně motivovaná pokryteckou a úzkoprsou pseudomorálkou.

Z románu Zuzany Brabcové zřetelně vyvstává Luciin problém s identitou, jenž hlavní hrdinka cítí. Není to vyjádřeno pouze rozostřeným viděním, velmi oblíbeným v současné české literatuře, ale i pohledy z vnějšku na to, co Lucie cítí, a scénami prožívanými její dcerou. Objevují se i odstavce, ve kterých Lucie není přítomna a jsou vyprávěny er formou. Některé okamžiky jsou sdíleny a popisovány různými postavami. Nahlížení z různých úhlů umožní čtenáři hlubší proniknutí do problému. Zmíněná rozostřenost pohledu koresponduje s hrdinčiným problémem s alkoholem, umocňujícím devastaci její osobnosti, která ji postihne po rozpadu jejího vztahu s Magdou.

Své hrdince Lucii autorka propůjčila kus sama sebe. Nejen povolání redaktorky, věk, ale i přístup k životu – postoj intelektuála, což se samozřejmě projevuje i v inspiracích knihami jiných autorů, přímými i nepřímými. Objevíme nejen pověstného Hrabalova nadívaného velblouda, jeho přátelské vzájemné se doprovázení od jedněch dveřím ke druhým a naopak, ale i E.A.Poea a Jacka Londona.

Příběhem se prolíná téma pomsty v různých podobách, jednou je to při Luciině setkání s Vítkem a společným snováním plánů, jak se pomstít muži, jenž mu odloudil dívku, jindy v jejích vlastních touhách o odplatě Magdě za zničení jejich vztahu.

„Proboha, kam na to chodíš?“ šklebil se Vítek. „Myslel jsem si, že tvoje parketa jsou ruský klasici, a ne psychothrillery.“.
„Napadlo mě… Máme po Terezce takovou hnusnou hračku, plastovej samopal na vodu.“
Cítila  jsem, jak mě ty nekonečné variace pomsty vyvádějí z kocoviny dnešního dne, jak mě jedna za druhou resuscitují, jak se vynořují z tmy pravdy zpět do chlácholivého světa iluzí. Vychutnávala jsem si obrazy pomsty jako degustátor a prožívala rozkoš z náhle odstartovaného ohňostroje inspirace.
(Brabcová,Z. Rok perel. Brno: Druhé město 2012, str. 151)

Charakteristickým rysem českých spisovatelek konce dvacátého století je naturalistický pohled na své vlastní tělo. Podobné trendy se ve světové literatuře objevovaly a objevují, nejsou výjimkou ani u spisovatelů – mužů. Porevoluční uvolnění na naší literární scéně ale přineslo přetlak podobných postupů a v tomto kontextu již nepůsobí novým a burcujícím dojmem, ale spíše schematickým. Projevuje se i v románu Zuzany Brabcové, která do jedné roviny staví ženu, slzy, sliny, krev a exkrementy. V jiných souvislostech pak autorka používá znovu symbolu krve a přidává žížaly, které se táhnou celým románem jako znamení něčeho hnusného a slizkého. Nebylo by však správné hodnotit knihu vydanou v roce 2000 z perspektivy současného stavu.

Kniha Rok perel je velmi emotivní zpovědí hlavní hrdinky, krátké údobí jejího života, do kterého zasáhla vášnivá láska. Před čtenářem postupně vyvstává její vzplanutí, uhasínaní a nenávist, do které se přerodila. Způsob, jaký autorka zvolila, je velmi efektivní, dokáže čtenáře vtáhnout do duševních pochodů Lucie, vystavené destruktivnímu působení překvapivého citu i alkoholu. Přestože jsou v románu prvky poplatné tvorbě konce dvacátého století, je věnován problémům, které jsou univerzální v každé době.

Knihu Rok perel vydalo nakladatelství Druhé město