Hlídač č. 47 – tragický příběh obyčejného člověka

Josef Kopta patří spolu s Rudolfem Medkem a František Langerem k nejznámějším autorům legionářské literatury. Proslavil se romány Třetí rota, Třetí rota na magistrále a Třetí rota doma, v nichž líčí nejen strastiplné boje a putování českých vojáků po transsibiřské magistrále, ale především ztrátu iluzí obyčejných lidí. To se projevuje v Koptových psychologických prózách, k nimž patří i nedávno zfilmovaný román Hlídač č. 47.

Tato próza čtenáře zaujme již úvodní kapitolou, v níž se nezaujatý vypravěč provázející čtenáře celým příběhem zamýšlí nad osudem hlídačů, kteří svůj život zasvětili práci u dráhy. Jsou to dle něj lidé, kteří „střeží naši pouť, ostražitě hlídají a bdí, aby nás nepotkalo neštěstí, a podávají si nás něžně i tvrdě z ruky do ruky“. A my je přesto přehlížíme, jako by nám na nich nezáleželo. Je tu však jeden, o němž si lidé dodnes vypráví...

Milostný trojúhelník

Samotný příběh začíná ve chvíli, kdy přijíždí František Douša, vysloužilý voják, se svou manželkou a malou dcerkou do nového domova. Tím se stane malý domek číslo 47 v blízkosti tratě, kterou má hlídat. Čtenář po přečtení prvních stran zjistí, že se jedná o dobrosrdečného muže, který rád vzpomíná na vojnu a který je pyšný na svůj pěstěný plnovous. Jak však víme z vlastní zkušenosti, život nebývá idylický. Douša skrývá pod dobráckou tváří smutné vzpomínky na tragicky zesnulou dívku, kterou za mládí miloval. A jeho žena si je vědoma toho, že ji její muž nikdy tak vášnivě nemiloval jako její sestru. Není divu, že ve svém nitru pocítí jakousi závrať, když na ni pohlédnou žádostivé oči statného řezníka Ferdy.

Postava tohoto mladíka představuje smyslnost a dravost, která je Doušovi tak cizí! Dalo by se říci, že se jedná o zcela protikladné postavy, avšak při důkladnějším prozkoumání zjistíme, že oba pojí jakýsi skličující pocit a smutné vzpomínky na minulost. Douša si vyčítá, že zapříčinil smrt své nevěsty. A Ferda se nemůže smířit s tím, že byl jako dítě odložen a že nemá vedle sebe žádnou milující bytost.

Protikladné pojetí lásky u dvou hlavních mužských postav bývá často zmiňováno, avšak postava Doušové zůstává spíše v jejich stínu. Ani sám autor jako by si s ženskou postavou nevěděl příliš rady. Čtenář přesně neví, co si tato žena skutečně myslí. Ano: Doušovi je věrná, ale nedá se říci, že jej miluje. Tajně možná po Ferdovi touží, ale odmítá jej. Proč se nerozhodla zakusit smyslnou lásku? A jak může žít s mužem, který je zklamán, když se dozví o narození dcery, nikoliv syna? Doušová se nám jeví jako silná žena, která se nechce vzdát ideálu věrné manželky, přesto chvilkami čtenář cítí, že se v ní skrývá ještě jiné já – já, které chce křičet do světa, že touží po životě, po lásce, po vášni.

Dějové zvraty

Čtenář očekává, že příběh bude končit ve chvíli, kdy se objasní, že se Ferda sám zastřelil a že Douša s jeho koncem nemá nic společného, avšak příběh překvapivě pokračuje dále. Autor si pohrává s všeobecně známou skutečností, že pomluvy mohou zničit lidský život. Douša, který později předstírá, že je hluchý, nechtěně musí poslouchat, co si o něm lidé skutečně myslí. Mnozí z nás možná o této chvíli tajně sní: chtěli bychom vědět, zda nám naši blízcí nelžou do očí, zda se pouze nepřetvařují a nesmýšlí v srdci jinak. Nevíme, čeho jsme ušetřeni! Douša začíná trpět, neboť se nemůže bránit pomluvám, které přece jako hluchý nemůže slyšet! A čtenář jen čeká, kdy si tento dobrák vezme život, nebo kdy ho vysvobodí z tohoto utrpení smrt.

Opět nastává chvíle překvapení: příběh ani nyní nekončí, avšak přichází další zvrat v podobě mladého kramáře, který se stane v očích lidí smělým hrdinou – mstitelem ubohého Ferdy a rukou osudu pro vražedníka Doušu. Alespoň takto se tento příběh o hlídači číslo 47 vypráví dále mezi lidmi a zpívá se dokonce o něm na jarmarcích v kramářských písních.

Příběh jako poselství

V tomto psychologickém románu vsadil autor na zajímavý příběh, který se dále rozvíjí rychlým tempem. Nebrzdí jej dlouhými popisy, ani se příliš nezaobírá přímými charakteristikami. Ponechává čtenáři na vyplnění mnoho mezer na základě řady dějových zvratů, které nám předkládá prostřednictvím nezaujatého vypravěče jen málo poodhalujícího vnitřní pochody postav. Právě tyto mezery příběhu zaručují, že bude stále čten. Čtenáři jsou nuceni příběh dočíst až do konce, aby věděli, zda byla jejich původní interpretace správná, či nikoliv. A také se snaží zodpovědět otázku, co je hlavním poselstvím příběhu.

Obecně se tvrdí, že je hlavním cílem autora ukázat, jak mohou fámy mezi lidmi zničit osud jednoho obyčejného člověka, který se snažil nabýt štěstí díky přátelskému přístupu ke všem lidem, lásce k rodině a dobře vykonané práci. V příběhu lze však nalézt více dějových rovin, které význam díla dále posouvají. Douša se v minulosti provinil, když kvůli němu jeho dívka skočila pod vlak. Snaží se tyto vzpomínky potlačit, avšak jako by jej stále pronásledovaly. Není jeho tragický osud trestem za ono provinění, kterého se dopustil na nevinné dívce? A je skutečně kladnou postavou, když si vzal za ženu sestru oné dívky spíše z povinnosti, než z opravdové lásky?

Na tyto otázky můžete nalézt odpovědi přímo v románu Hlídač č. 47, který doporučuji všem milovníkům strhujících příběhů o lásce, vině a tragédii jednoho obyčejného člověka. A pokud jste již viděli film Filipa Renče či dřívější filmovou adaptaci natočenou roku 1926 dle scénáře Otakara Vávry, pak můžete své zážitky z kina srovnat s těmi, které ve vás vyvolá četba tohoto skvělého románu. A třeba se o ně můžete podělit s ostatními čtenáři našeho magazínu prostřednictvím komentářů.