Básník nostalgie a prchavé výkřiky žalu

Recenze

Vytvořeno 25. 11. 2012 1:00

Autor: Hana Moualla

Na stole se mi válí zbytky smutku a radost hledám tak usilovně jako klíče od domu. V hlavě mi raší nápad, jak nalákat dva kocoury na jednu misku. Michal Horáček a Kamil Princ jsou dva nesourodé prvky, které se mi ale líbí postavit vedle sebe. Český kalendář od Michala Horáčka je působivou publikací s dokonalou grafikou a skvěle napsaným doslovem Daniely Iwashita (bohemistka). Nosím ji s sebou do kavárny. 

Oproti tomu sbírku Sonáta pro rezavou harfu od Kamila Prince dostávám v elektronické podobě, čtu ji při cestách do školky a děsím se pohledem na temného Joshuu. Myslíte, že lze udělat závěr o kvalitě básní na základě soudu jednoho týdne?  Je nutné se vždy umět ztotožnit s básněmi, které nám tančí před očima jako prašivé víly?

Mužské pojetí básní je a není překvapivé. Převaha červenočakrálních motivů Kamila Prince je logická, souvisí s věkem autora, a tak se veškeré znásilněné jeptišky a onanující muži taví do kámasútry běžného jedince. Určitá černobílá a více konfrontující témata a vize pak připomínají make-up nositelek gotik stylu. Cením si dodržení slohu (autor vedle sebe skládá slova typu: umrlec, invalida nebo kopulace) a také jakési nespoutané vášně za vítězné tažení morálky. Elektronická verze mi v případě Kamilových básní nevadí. Čmouhám na telefon, kde se mi míhají dekadentní výjevy, a s uspokojením sleduji, že tohle čtení není tak nápadné, jako když v autobusu napěchovaném Turky vytahuji skutečnou knihu. Žiju si svoji intimní dekadentní pětiminutovku...

Není bez zajímavosti, že Kamil Princ je držitelem Ceny za erotickou poezii. Aktuálně se připravuje Almanach, na kterém se kromě Kamila Prince podílí řada dalších básníků, stejně jako Tour de Almanach, o které by snad více mohla prozradit Ivana Kalenská. Snad by mohli udělat dekadentní odbočku i k nám na Vystrkov. Do některých básní musí člověk dozrát, do Kamilových musí domládnout. A to jde pánům  obvykle lépe. Zejména s odkazem na jejich neutuchající reprodukční možnosti. Ne tak nám uondaným. Ale každá to má, jak si to zařídí. Jdu hledat mandragoru...

„Tu ovšem ucítím krev v pohlavním svém masu
a s myslí zastřenou zřím převelikou krásu…”
(nečíslováno)

Michal Horáček se pohybuje v úrovni experimentů s češtinou a rýmem. Jeho hrdiny jsou nedůvěryhodní lidé (novináři, podvodníčci a uvědomělí pracovníci za „diktatury plískanic“) stejně jako běžný daňový poplatník (a snad drobní úředníčci a lidé průměrně zklamaní životem). V básních najdete ironii bez nadsázky, také lásku bez vášně a patos. Tyhle pocity nevychází ze slov, ale z prožitků osob, které v básních Českého kalendáře vystupují. A stejně jako babička z fotografie v závěru knihy představují něco, co obyvatel naší kotliny zná. Sklon k určitému zdravému skepticismu vzešlému z životních karambolů.

„Já uměla to na kluzišti,
a to se s věkem nevytrácí!
Jdu s dětmi, nechám práci prací.
Ať nás co nejvíc blahem piští.
(str. 17)

Neschopnost jedince přijmout pravdu a svět, jaký je, nakonec donutí člověka v určitém věku rezignovat na to, co prožíval. Michal Horáček je před Kamilem v předstihu. Umí popsat mučivou pravdu médií a zůstat přitom klidný. Snad bych mu vytkla jen obrat „mít se jako prase v zemi islámu“ – prasata mají v orientu stejný osud jako ta naše – šunku, kotletky, mortadellu (jen je jich méně).

Vyzvihuji práci s iluzorní dobrotou světa, odkaz na maličké sny každého z nás a nejlepší je snad ten pozitivně nadsazený závěr – žijeme v krásné době. Je to něco, o čem se stále snažím každý den přesvědčit, ale s každými narozeninami je moje snaha těžší. A otázky jsou čím dál více blízké splnění prvotních snů a naplnění gymnaziálních tužeb o spravedlivém světě. Spát ve dne a zpívat po nocích – to bychom si přáli asi všichni. Ve sbírce najdeme také jednu báseň v angličtině, což připočítávám experimentům mimo hranice daného směru.

A právě v tom vidím hlavní rozdíl mezi těmito dvěma sbírkami villonských básní. Kamil Princ je v básních tvrdý a černobílý, vášnivý a odsuzující. Kamil Princ je dekadentní básník, muž plný vášní a také prvotního zmaru. Asi by nafackoval Evě, kdyby ji viděl trhat jablko. Michal Horáček by se spíše lišácky pousmál a kousl si také. Český kalendář a jeho jednotlivé měsíce reprezentují cykly našich zeměpisných souřadnic. Je zde patetická láska k odcházejícímu, hořká současnost a ironická víra ve světlé zítřky. Je to něco, co by mohl každý z nás napsat na sklonku padesátky, jen kdybychom pro to měli dostatečné výrazové prostředky a schopnost trefit se do pravidel rýmu tak, aby to vyznělo tak přirozeně jako u Michala Horáčka.

Sedím na gauči, za okny mužský svět, před sebou knihy psané muži. Vidím násilníky, podvodníky a lháře. Proč také ne, o těch slušných otcích od rodin se nic nepíše. Ale když už máme kategorie ženské čtení, ženská erotika, proč ne také ženská erotika v literatuře – a v básních? Ráda bych slyšela sonátu o dřezu plném nádobí, o líném muže, o zlatokopce nebo o záchvatech agresivity ve stavech silné frustrace. Je jistě krásné číst lyrické texty očima čerstvě pomilované ženy, ale musí zde existovat také kategorie „zklamaná a unavená životem“. Možná, že pak bychom my ostatní mohly spotřebovat svoje přebytečné intelektuální buňky a od srdce se sobě zasmát. Nikoliv řešit hypotéku, stipendia, milenky a koupi náhrobního kamene, protože podle českého reklamního průmyslu je žena po „záruce“ klientkou pouze výrobců zubních lepidel a mazání na klouby. Je to horší. Žena je silné stvoření a musí žít často větší polovinu v osamocení nebo ponižování. Jenže tohle není problém Kamila Prince nebo Michala Horáčka. To je něco, co mi probleskuje při čtení jejich básní, které se mi jinak líbí.

Obě sbírky rozhodně doporučuji ke čtení. Tak jako patří čtení Babičky ke stálicím povinné školní četby, tak Kamil Princ a Michal Horáček patří k povinnému čtení současné české básnické scény. Pokud by někdo našel most (nebo odvahu), pak by stálo za to poskytnout čtenáři také jiné zrcadlo. Nechat prostor srovnání mužského a ženského světa. Nezavírat oči před dalšími tématy, která souvisí s mužskou sexualitou a vnímáním reality – a to je ženské vnímání života ve všech jeho výhrách a prohrách. Jen si říkám, jestli se najde některá maminka unavená kojením nebo koloběhem vyzvedávání potomka ze školky, která ještě má chuť rýmovat. Spíše ne, ale mohlo by to být zajímavé.

Je možné, že zde Kamilovi hraju sonátu na nervy a panu Horáčkovi zase psa, který vyje na měsíc, přesto bych je nevyměnila během svých říjnových cest do školky za nic. Rozechvělé struny mého MASA a vzpomínek na básničku z památníčku o koroptvičce a zajíčkovi, kteří mají své DOMA, jsou dostatečným důkazem, že si symboliku českého venkova, tradic a nálad neseme všude s sebou. Nakonec i plískanice mají svoje dobré stránky. Za temných večerů se rozsvěcí svíce. Připomínají dobro v nás a oči zářící nadějí. Tohle všechno se stalo s jednou recenzentkou na konci světa... Co teprve to může způsobit s těmi, kteří jsou blízko ZDROJI světla a úspěchu.

Knihu Český kalendář vydalo Nakladatelství Lidové noviny
Knihu Sonáta pro rezavou harfu vydalo nakladatelství Plot