České dějiny pohledem americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové

Recenze

Vytvořeno 9. 12. 2012 2:00

Autor: Sabina Huřťáková Hašková

"Madeleine Albrightová napsala strhující příběh plný dobrodružství a vášně, tragédie a odvahy na pozadí okupovaného Československa během druhé světové války a následujících tří let, vedoucích k Únoru 1948. Ve své knize nabízí svěží, neotřelý pohled na události, jež formovaly její život a pozdější kariéru, a dovádí nás k hlubokému zamyšlení o mravních dilematech, které se projevovaly i v našich životech."

V úvodu recenze jsem si dovolila vypůjčit si slova Václava Havla, který si české rodačky a významné političky Madeleine Albrightové nesmírně vážil, stejně jako jejích literárních počinů. Kniha Pražská zima, o které je řeč, je při tom její již pátou vydanou. Představuje zde čtenářům dvanáct válečných let, z nichž ne všechny si autorka zcela dobře pamatuje, a tak je doplňuje vzpomínkami své rodiny, přátel, využívá slova významných českých i zahraničních politiků i spisovatelů a většinu z nich neváhá ve své knize plně citovat.

Jedná se o dobu od roku 1937 až 1948, ve které vypráví o tom, jak se její rodiče seznámili, jak museli čekat jeden na druhého, než konečně stanuli ve svazku manželském, jak se sama autorka narodila a díky komu se jmenuje Madeleine, chcete-li Madla, Madlenka, a konečně Madlén. (Autorka se odvolává například na svou oblíbenou českou spisovatelku Boženu Němcovou a její dílo Babička, kde se jméno Madlenka objevuje.) Autorčini rodiče se jmenovali Josef a Mandula (zkrácenina Moje Andula – Mandula) Körbelovi, později Korbelovi, a podstatnou roli ve vzniku této vzpomínkové knihy hraje jejich židovský původ. Autorka o něm nevěděla dlouho až do své dospělosti, kdy se ujímala důležitých politických úkolů a byla na něj upozorněna. Byla z toho velmi překvapená, a tak začala pátrat po dalších podrobnostech.

Se svými rodiči byla nucena dvakrát uprchnout do exilu. Poprvé to bylo právě v době druhé světové války, kdy prchali coby Židé před Hitlerem a nebezpečím, které představoval. Tehdy se ocitla autorka v Londýně, kde prožívala nejen válku, bombardování a vůbec všechny strasti, které přinášela, ale i vítězství Spojenců. Podruhé pak s rodiči odešli do exilu do USA. Tehdy prchali před komunisty a jejich odchod už byl trvalý. Madeleine zde začala nový život, který se stal velmi úspěšným, i když ne právě jednoduchým. Dokázala tak, že je ženou obrovské duševní síly a odvahy a že mají Češi být na koho hrdí.

V roce 2003 vydala knihu Madeleine: Nejlepší ze všech možných světů. Jedná se o autorčinu biografii, ve které se poprvé věnuje svému dětství v době války. Naznačuje tak poměrně stručně to, co pak rozvíjí právě v Pražské zimě. Z knihy je znát, že autorka je na svůj českých původ hrdá a snaží se představit Čechy a české dějiny ve světě, konkrétně právě pro čtenáře v USA. Hovoří o českých dějinách od samých počátků, od sv. Václava, přes husity, Habsburky, až do přelomu 19. a 20. století, kde hovoří s velkým zaujetím o Tomáši G. Masarykovi.

Její výklad českých dějin je bohužel velmi idylický a někdy to může působit až úsměvně. Z jejího textu je jasně cítit snaha o to, ukázat světu to nejlepší z českých dějin. Pro českého čtenáře, který má dnes k dispozici mnoho odborných knih z celé naší historie, to však může představovat jisté zklamání. Kdo by čekal, že až autorka uvede čtenáře k době, na kterou se má kniha zaměřit, tj. k letům 1937–1948, a poetické výklady českých dějin budou konečně nahrazeny autorčinými vzpomínkami, jak je kniha prezentovaná, mýlí se. „Českou historii pro Američany“ vystřídá podrobný výklad politické problematiky, kde je líčeno Československo a jeho postavení vůči okolním mocnostem tak, jak ho autorka vnímá. Protože jsou to však vzpomínky, kdy byla autorka příliš malá na to, aby si v té době sama uvědomovala, co si o tom všem má myslet, její postoj je takový, jak ho vnímala nikoli v dětství, ale v dospělosti. Tedy autentické vzpomínky dítěte zde nemůžeme očekávat.

Oceňuji nikoli popisy dějinných událostí, ať už světových, nebo českých, popř. československých, ale úryvky, ve kterých se snažila skutečně popisovat svou rodinu a usadit ji do dobových reálií. Cituji např. okamžik, kdy autorka vzpomínala na svou matku: „Ženy matčiny generace několikrát týdně na Staroměstském trhu nakupovaly maso, zeleninu, pečivo a ovoce. Před sluncem i deštěm trhovce i zákazníky chránila veliká plátěná paraplata nejrůznějších odstínů. Nákupy zabalené do novin si hospodyně ukládaly do velkých síťovek.“ Na tomto úryvku si čtenář může představit, jak vypadala tehdejší doba a jak ji vnímala malá Madlenka, popř. jak jí o ní později vyprávěla maminka Mandula.

Přestože kniha může na někoho působit poměrně rozpačitě (ve skutečnosti se nejedná ani o kvalitní dějinný výklad, ani o čistě osobní vzpomínky), jde o významný počin, který se především v zahraničí setkal s velkým ohlasem. Kniha v USA sbírala pozitivní recenze, a autorka tak dosáhla toho, o co zřejmě od počátku sepsání knihy šlo: přiblížila české země, jejich dějiny, smýšlení a činy zahraničnímu čtenáři. Dokázala tak významně skloubit postavení významné zahraniční političky a české rodačky a zasloužila se o to, že se o České republice bude zase ve světě vědět o trochu víc.

Knihu vydalo na podzim 2012 nakladatelství Argo ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla. Madeleine Albrightová ji přijela českým čtenářům představit osobně a ukázalo se, že i v České republice je o ni velký zájem. Autorské čtení a podepisování knihy proběhlo například v pražském knihkupectví Neoluxor a čtenáři stáli na podpis dlouhou frontu až do poloviny Václavského náměstí.

Knihu Pražská zima vydalo nakladatelství Argo