Adharanand Finn: Běhání s Keňany. Cesta za tajemstvím nejrychlejších lidí planety

Recenze

Vytvořeno 7. 1. 2013 2:00

Autor: Jitka Libigerová

Na světový bestseller o běhání Born to run Zrozeni k běhu (Zapomenutý národ a tajemství nejlepších a nejšťastnějších běžců světa) od Christophera McDougalla navazuje kniha Běhání s Keňany (Cesta za tajemstvím nejrychlejších lidí planety) Adharananda Finna. Knihu vydalo nakladatelství Mladá fronta. Jde rovněž o tip behej.com.

Vášnivý běžec a zároveň i novinář Adharanand Finn se vydal do Afriky, aby zjistil, proč se v žádné jiné zemi nerodí takoví běžci jako v Keni. Jak je možné, že právě běžci z jednoho keňského kmene už desítky let kralují v nejnáročnějších běžeckých závodech?

Finn se s rodinou usazuje v oblasti Velké příkopové propadliny, kde se seznamuje s řadou slavných běžců, držitelů světových rekordů i mistrů světa. Chce si s nimi zaběhat a dozvědět se, v čem spočívá tajemství jejich úspěchu. Kromě skromných vítězů se obrací a zpovídá rovněž různé trenéry, sportovní manažery, ale i chlapce z chudinských čtvrtí, kteří musí denně běhat deset kilometrů do školy.

Adharanand Finn se také účastní běžeckých soustředění s cílem připravit se na nejtěžší maraton na africkém kontinentu. Chce však hlavně zjistit, jestli je možné po letech tréninků i dlouho po třicítce zažít radost z běhání.

Adharanand Finn (* 1973) je londýnský rodák, nadšený běžec, který už jako mladík trénoval s profesionály. V roce 2011 s manželkou a třemi dětmi přesídlil na půl roku do Keni, Mekky nejlepších běžců planety, aby objevil jejich tajemství. Pracuje jako reportér pro časopis Runner´s Word a pravidelně přispívá do deníků The Independent a The Guardian.

Finn zjišťuje, že je to právě ugali, co dává Keňanům takovou rychlost. Samo o sobě však nepředstavuje tajemství keňského běhu, ale tvoří části skládačky, kterou se snaží dát dohromady. I badatel Yannis Pitsiladis říká: „Není to žádná z těch věcí. Ale všechny společně.“ „Spolu s fyzicky aktivním typickým dětstvím na keňském venkově, nadmořskou výškou, běháním naboso a hlubokým odhodláním hraje svou roli i stravování sportovců.“ Keňané vyrůstají na dietě plné uhlovodanů s minimem tuků. Základní stravou jsou fazole, rýže, ugali a zelenina. Maso jedí sportovci jen výjimečně, stejně tak málo pijí mléko.

Bratr Colm, zakladatel táborů na pomoc mladým běžeckým talentům, objasňuje Finnovi, jak je to s během naboso. „Všechna cvičení ve škole vykonáváme naboso. Na Západě děti obouváme, dřív než začnou chodit. Čemu je tím učíme? Učíme je, že země je nebezpečná, že se před ní musí chránit. Jenže děti v Keni zemi vnímají, mají k ní proto lepší vztah. Učí se nohu při běhu pokládat opatrně, aby se nezranily. Učí se došlapovat jemně, lehce, spíš se nad zemí vznášet než po ní chodit.“

Dále konstatuje, že Keňané nemají špatný styl, jen chce jejich dobrý styl změnit na dokonalý. „Vytváření světových rekordů a získávání zlatých medailí vyžaduje vytříbený talent.“ Běhání naboso je jednou součástí vzorce, který vytváří talenty.

Dále se Finn zajímá, proč mají Keňané obvykle tak krátkou kariéru. „Všichni pocházejí z chudých rodin a nejsou příliš vzdělaní… Když zvítězí, celá vesnice jejich vítězství oslavuje a všichni je žádají o pomoc. Úspěšný sportovec se stává něčím jako náčelníkem vesnice, takže pak za ním všichni chodí s osobními problémy.“
Kniha Běhání s Keňany obsahuje pětadvacet kapitol s epilogem a poděkováním. Každá kapitola má v úvodu nějaký citát či úryvek z knihy. Finn tak cituje například Emila Zátopka (Kapitola 8 – Jestli chcete něco vyhrát, běžte stovku. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton.), Alenku v říši divů od Lewise Carola (Kapitola 7 – „No, v naší zemi,“ řekla Alenka, stále ještě trochu zadýchaná, „se pokaždé někam dostaneme, když běžíte dost rychle a dlouho, jako jsme to dělali.“ „Jak pomalá země!“ odpověděla Královna. „Víš, tady musíš utíkat ze všech sil, abys zůstala na místě. Když se chceš někam dostat, musíš běžet nejméně dvakrát rychleji!“), či Mahátma Gándího (Kapitola 24 – Síla nevychází z fyzických schopností. Čerpá z nezdolné vůle.).

Tuto knihu by si měli přečíst všichni běžečtí nadšenci, kteří se dozví, jaké to je běhat s nejrychlejšími lidmi na zemi. Je to naprosto fascinující kniha vypravující o běhu a životě Keňanů. Neměla by chybět v knihovně žádnému běžci.

Člověk bez dobytka vlastně není plnohodnotným člověkem. Význam osoby určuje to, kolik kusů dobytka vlastní.
Charles mi vykládá, že když byli mladší, často kravám odebírali trochu krve a mísili ji s mužikem, kysaným mléčným nápojem. Krávě na krku udělali drobný otvor, kterým získali krev, a poté ho ucpali, takže zvíře zůstalo nezraněné.
„Dávalo nám to sílu,“ dodává. Směs krve a mursiku je běžci často zmiňována jako jedno z místních tajemství, přestože se v současnosti už skoro nepije. Po smísení s dřevným uhlím vznikne nepoživatelné, ale velmi silné tonikum. Když se vítězní sportovci vracejí domů z velkého závodu, na letišti jsou často vítáni obřadní dýní s mursikem, který vypijí za klasického povzbuzování davu.

(FINN, A.: Běhání s Keňany (Cesta za tajemstvím nejrychlejších lidí planety). Mladá fronta: Praha, 2012.)

Knihu Běhání s Keňany vydalo nakladatelství Mladá fronta