Maska dokonalosti

Recenze

Vytvořeno 9. 1. 2013 2:00

Autor: Petr Měrka

Nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1946 Hermanna Hesseho asi není zapotřebí nijak zvlášť představovat. Hra se skleněnými perlami svým způsobem uzavírá jeho dílo. Dalo by se konstatovat, že je jeho vrcholem, sumarizací dosaženého poznání, nabytého přesvědčení, ale i prozaické praxe.

Tato kniha, přináležející do kategorie utopistické literatury, trpí přemírou přebujelosti. Exaltovaně vznešenými gesty počínaje a obsahově rozvleklou nadbytečností konče. Tím však neříkám, že jde o dílo postrádající kvality. To by u někoho takového jako Hesse ani nebylo dost možné.

Nelze mu upřít, že je kniha dobrá a už vůbec ne ono v ní obsažené duchovní meritum, reprezentované nepatrným kouskem světa zvaným Kastálie. Ta stojí na základech tvořených pomyslným křehkým sloupovím ze skla, jež podpírá architektonický skvost neznající svojí krásou obdoby, avšak postačí jeden výraznější záchvěv a celá ta úžasná konstrukce se zbortí jako domeček z karet…

A právě o to jde v tomto rozsáhlém Hesseho románu. O onen rozpor iluzority, kdy utváříme chápání reality výhradně pomocí svých tužeb a přání, přičemž ignorujeme skutečnost jako takovou. Obestřeme se hmotnou bezstarostností a budeme se věnovat pouze a jen abstrakci, jíž zde ztělesňuje blíže neurčitá hra se skleněnými perlami.

Uchýlím se k citaci Josefa II. (míněna však filmová postava z výtečného Formanova filmu Amadeus), kdy po premiéře jedné z jeho oper pronese: „Příliš moc not!“ Ano, v tomto případě jde o projev ryzí hlouposti a nabubřelé omezenosti, nicméně se uchýlím k jisté parafrázi a sice Hře se skleněnými perlami vytknu pro změnu příliš moc slov. Knize by slušel formát podobný jaký představuje jeho úžasná novela Siddhárta, což je vlastně podobenství Buddhova života.

Úspornost jazyka Hessemu totiž nebývale svědčí. Viz. tři smyšlené životopisy Josefa Knechta tvořící závěr knihy. Jeho výrazně humanisticky založený duch v případě výše zmíněného Siddhárty, to je pak tresť toho nejpodstatnějšího v otázkách bytí.

Jistě, životní příběh Josefa Knechta, jenž tvoří základní osu narativní linky Hry se skleněnými perlami, by nejspíše nebylo možné podat natolik stručně, ale určitě by tomuto románu neuškodilo, kdyby byl kratší. Spíš naopak.

Ve Hře se skleněnými perlami se zaobíráme demaskováními skutečnosti. Sny a malichernými ambicemi deformujeme svůj pohled na odvíjející se realitu. Pokud nastane nějaká shoda mezi chtěným a jeho uskutečněním, pak jde o náhodu, jež nejčastěji označujeme jako štěstí.

Řád, jehož je Knecht význačným členem, si neuvědomuje hrozbu, která nad ním visí jako Damoklův meč. Oddává se apaticky své dokonalosti a zcela ignoruje vývoj situace. Velký důraz je zde kladen na historii. Člověk je tvor chybující, současně se však jakoby vzpírá z nich poučit. Vývoj světa v jeho totální celistvosti je zcela nevyzpytatelný, avšak co se týká jednotlivých typů událostí, ty se periodicky opakují. Proto nikdy nesmíme propadnout konejšivé bláhovosti, že by se kdy nemohly opět odehrát další příšernosti jakými bezesporu byly První a Druhá světová válka.

Tuším, že Einstein pronesl něco ve smyslu, že pokud by Třetí světová válka byla vedena pomocí jaderných braní, tak hned té následující by dominovaly nejspíše zbraně pazourkového typu á la pravěk, konkrétně doba kamenná.

„Lidé světa jsou děti, synu. A světci – ti se k nám přece nepřijdou zpovídat. Ale my, ty a já a nám podobní, my kajícníci a hledači a samotáři, my žádné děti nejsme a nejsme ani nevinní a nelze nás přivést k pořádku domluvami. Vlastní hříšníci jsme my, my vědoucí a myslící, kdo jsme pojedli ze stromu poznání, a proto nemáme se sebou navzájem jednat tak, jako se jedná s dětmi, které pohladíme rákoskou a necháme zase běžet…“

(Hesse, H. Hra se skleněnými perlami. Přel. V. Slezák. Argo: Praha, 2012, s. 586) 

Knihu Hra se skleněnými perlami vydalo nakladatelství Argo