Opeřenci z prehistorie

Recenze

Vytvořeno 12. 1. 2013 2:00

Autor: Veronika Háková

Dánský román, který je mnohými označován za jeden z nejzdařilejších za poslední desetiletí. V domovině své autorky byl oceněn příznačnou trofejí, Zlatým sekáčkem na maso, a na začátku podzimu 2012 dorazil jeho překlad i k nám. Dinosauří peří je čtvrtou knihou této spisovatelky a následující článek vás s ní seznámí trochu blíže.

Sissel-Jo Gazanová je rodačkou z Århusu, významného přístavního města Dánského království. Za svůj život procestovala velkou část zeměkoule, pobývala například v Portugalsku nebo na Filipínách, nakonec se však vrátila zpět domů, kde v roce 2004 úspěšně ukončila studium biologie na Kodaňské univerzitě. V současné době žije v Berlíně. Obdržela Cenu dánského rozhlasu za období 2008/2009.

Do kodaňských ulic vstoupil říjen a Anna Bella Norová napjatě vyčkává na obhajobu diplomové práce. Zbývají dva týdny a popravdě řečeno je nejvyšší čas celou záležitost ukončit jednou provždy. Zatímco se mladá matka samoživitelka snaží dosáhnout titulu, soukromý život se jí sype pod rukama. Na Annu působí tlak nejen kvůli zkoušce, již má za dva týdny podstoupit, ale stresují ji i vztahy s matkou, která se až přehnaně stará o Anninu dcerku Lili, se spolupracovníkem Johannesem, oddaně bránícím vedoucího oddělení, a aby těch kladných emocí nebylo zbytečně málo, neustále řeší laxní přístup profesora Hellanda ke své práci o původu ptáků. Pocity viny z nedostatku času na vlastní dítě střídají hysterické výlevy vůči okolí, Anna se utápí v depresích a nenávist pramenící z životní neuspořádanosti doléhá nejvíce na ty, kteří se jí snaží pomoci. Pohádá se s matkou, protože má dojem, že jí bere dítě, a o dceři samotné pochybuje. Vzápětí šlápne vedle opět, to se pro změnu oboří na Johannese, proč si nechá všechno líbit a jak ji trápí. Kniha by nejspíše pokračovala jako detailní popis úpadku lidské psychiky, nebýt drobného detailu. Annin konzultant, Lars Helland, je jednoho dne nalezen mrtvý ve své pracovně a okolnosti, za nichž skonal, se zdají téměř až absurdní.

Kniha se sice prezentuje jako detektivka, autorka v ní však skloubila daleko více. Ačkoliv mohla vyprodukovat text se stejnou zápletkou, ale zaměřenou čistě na žánr krimi, Sissel-Jo Gazanová vytvořila silné trio psychologického románu okořeněného kuriózním úmrtím a dotaženého jemnou linkou milostných nástinů. Postavy podrobila rozboru a čtenář se v průběhu děje seznámí s kompletní minulostí každého z nich. Jak se později ukáže, pečlivost byla naprosto na místě. Jednotlivé střípky charakterů zastávají úlohu konečného rozuzlení. Dinosauří peří bych v tomto ohledu přirovnala k řemeslu, které je třeba se nejprve poctivě naučit, nastudovat všechny souvislosti a spojky, abychom pak zaměstnání mohli vykonávat, jak se sluší a patří.

Anna Bella Norová mě zezačátku uváděla do depresí. Nebo chcete-li, štvala mě. Zhruba do poloviny knihy vystupuje jako věčně naštvaná, nesoudná a svým způsobem i trapná kreatura, která má dojem, že jí svět neustále ubližuje a ona jediná chudinka trpí. Věčným ukazováním na druhé mi lezla na nervy. Přes počáteční nesympatie jsem četla dál a Anna Bella se mezitím stačila uklidnit, takže ve zbytku díla byla o poznání milejší společnicí. Později už jsem ji jen litovala, jelikož jakmile začala být normálně se chovajícím člověkem, Sissel-Jo Gazanová otevřela dvířka Pandořiny skříňky a vypustila na světlo světa pravdu o minulosti, kterou by Anna nejraději neobjevila.

Obecně by se dalo říci, že Dinosauří peří je melodramatem o objevování vlastní historie, vyrovnávání se sebou samým a hledání místa v životech ostatních. Spisovatelka stvořila mikrokosmos, kde jak Anna Bella, tak Søren Marhauge prožívají ve stejnou chvíli hlubokou úzkost způsobenou ztrátou blízkých. Anna od sebe odhání všechny bez výjimky a uzavírá se do tvrdé krusty vlastního zoufalství. Odmítá matku i otce, kvůli studiu nemá dostatek času na Lili. Søren prodělal rozchod s dlouholetou družkou, protože s ní nechtěl mít děti, a neuváženým povyražením s neznámou dívkou se stejně otcem stal, jenže tato role je mu záhy stejně upřena. Je paradoxní, že se právě tito dva lidé setkali při vyšetřování Hellandova úmrtí. Vyšší záměr, řekla bych.

Děj knihy ubíhal v různých pasážích různě rychle. Byly kapitoly, které jsem prosvištěla, ani nevím jak, ale pak se objevily i takové, u nichž jsem dělala pauzy na pití, otevření počítače a podobné aktivity. V některých částech se postupuje opravdu jen o krůček a myslím, že leckterého čtenáře může právě tato rozvleklost odradit od dalšího pokračování. Uklidním vás, pokud vydržíte, dočkáte se opět svižnějšího pojetí textu. I když se může zdát, že autorka nesmyslně rozvíjí věci do detailu, v samotném závěru pochopíte, proč bylo nutné protrpět vyprávění o tom, jak mladší verze Anny Belly běhá s kamarádkou po lese. Pokud dočtete až do konce, celá kniha vám pak bude dávat smysl a řeknete si, jak to ta Gazanová dobře vymyslela. Obávám se však, že jsou mezi námi i tací, kteří skončí na půli cesty, těm pak nikdo a ničím nevymluví, že je Dinosauří peří nadmíru nudné a nezáživné čtení.

Doporučení tedy zní prozaicky: setrvejte, snažte se Dinosauří peří nesrovnávat s detektivkami Agathy Christie a pokuste se poznat Annu Bellu, Sørena, Johannese, Larse Hellanda stejně dobře, jako by byli vašimi přáteli. V momentě, kdy na sondu přistoupíte, bude pro vás tato kniha báječnou zábavou.

Ukázka z knihy:

Sotva si stihla odložit bundu a pustit počítač, když ji něco přimělo zpozornět. Znala všechny zvuky na oddělení dopodrobna. Spínání odvětrávání, cvakání detektorů kouře, pondělní, úterní a čtvrteční zvuky, které vydávali studenti cestou na semináře, zvuk Hellandových uspěchaných kroků, Johannesův šouravý krok a kroky zbývajících dvou profesorů, Svenda a Elisabeth, kteří měli jeden měkké gumové podrážky a druhý klapající podpatky. Jenže zvuk, který Anna zaslechla, nikam nezapadal.
Někdo se rozběhl a zastavil. Uslyšela Johannese přiškrceně volat Elisabeth, opět zvuk spěchajících kroků, a pak Elisabethin hlas a na něj navazujícího Svenda. Anna vyskočila ze židle a zvědavě vystrčila hlavu ze dveří. Před Svendovou kanceláří stál Johannes a šermoval rukama.
„Leží tam a nehýbe se…, je mrtvej. Vypadá příšerně. Záchranka je na cestě. Řekli mi, chtěli, abych nikam nechodil, ale já se na něj nemůžu dívat. Má jazyk …, to ten jazyk.“ Anna vyšla na chodbu a vydala se za trojicí, která se od ní počala vzdalovat dřív, než je dostihla. Rozběhli se. I Anna si pospíšila a za deset vteřin se zastavila před otevřenými dveřmi Hellandovy pracovny.
Na okamžik všichni zkameněli. Hellanda zastihli v lenošce zcela správně v šedých kalhotách, které Anna před pěti minutami zahlédla škvírou ve dveřích, když se plížila kolem. O něco se svezl, paže mu bezvládně splývaly po stranách a třeštil na ně oči. V klíně mu spočívala Annina diplomová práce, jako by se ji právě chystal číst, ale byla celá od krve, a tehdy si Anna všimla jazyka.
Ležel mu na hrudi.
(Gazanová, S.-J.: Dinosauří peří. Brno: Jota, 2012, s. 36-37.)

Knihu Dinosauří peří vydalo nakladatelství Jota