Když hraju Bacha, cítím se jako v nebi

Recenze

Vytvořeno 26. 1. 2013 2:00

Autor: Sabina Huřťáková Hašková

To jsou slova neobyčejné ženy, která prožila svůj život ve třech státech. Nejprve v Československu a po válce v Palestině, ze které po mnoha letech odletěla natrvalo do Velké Británie, aby zde žila v Londýně po boku svého stejně talentovaného syna, jako je ona sama. Kniha Století moudrosti přináší vzácný pohled na život a nitro Alice Herzové Sommerové, slavné klavíristky a jedné z nejstarších žen světa.

Autorkou této knihy je Caroline Stoessingerová, která je rovněž klavíristkou. Tato žena vystupovala na nejslavnějších jevištích světa jako Carnegie Hall a mimo mnoho dalších aktivit se podílela na produkci prvního newyorského představení Brundibára – divadelního počinu, o kterém ještě bude řeč níže. Autorka provází čtenáře životem Alice Sommerové, která je označována i v podtitulu knihy jako uznávaná koncertní klavíristka a nejstarší žijící osoba světa, která přežila holocaust.

Ano, Alice Herzová se narodila do židovské rodiny. Prožila dětství s milujícími rodiči a již v tomto období si osvojila optimismus a radost ze života, která ji doprovázela i v dalších letech, kdy jí dodávala sílu jít dál. Malá Alice se setkávala s mnoha osobnostmi hudby, literatury a poezie, a tito lidé ovlivnili její další nahlížení na svět.

Po sňatku s Leopoldem Sommerem a po narození syna odolávala Hitlerovu vyhlazovacímu programu, jak jen to šlo. Díky tomu, že její manžel byl pověřen sestavováním seznamů lidí, které odvezou do Terezína, ocitla se jejich rodina na seznamu jako poslední. Odchod do Terezína ji po jedenácti letech navždy odloučil s manželem a proměnil ji v bytost nesmírně odolnou proti zlu. Tím, co ji pohánělo vydržet a přežít těžké podmínky, byla hudba a její syn – tehdy ještě pojmenovaný Štěpán. (Až po jejich příchodu do Izraele přijal Štěpán jméno Raphael a Alice mu od té doby neřekla jinak než Raphi).

Ihned po příchodu do Terezína byla Alice pověřena hraním na klavír – měla se podílet na divadelních představeních a koncertech, které měly v Terezíně zabavit Židy, snad je i pobavit, ale především měly naoko ukazovat, že Hitler to s Židy myslí dobře, a Terezín je pro ně ochranným centrem v době zuřící války. Že byl Terezín přestupní stanicí do táborů smrti, to už na veřejnost vyjít nemělo. A právě opera Brundibár byla významným dílem, ve kterém vystupovaly především děti a která alegoricky demonstrovala boj dobra proti nacistickému zlu. Alicin syn Raphi byl nejmladším vystupujícím hercem.

Návrat z Terezína byl ještě těžší než odchod do něj. Alice neměla nic, neměla peníze, jídlo, střechu nad hlavou. Měla ale svého syna a hudbu v srdci, která jí pomohla získat znovu obživu a dostat se zpět do normálního života. Padesátá léta pak znamenala velkou životní změnu. Alice učinila velmi odvážný krok a vydala se i se synem do Izraele, kde se setkala s některými dřívějšími přáteli. Začala pracovat jako učitelka klavíru, znovu pořádala koncerty – největší význam měly ty, při nichž nacházela nové přátele a vytvářela síť silných lidských vztahů. Kolem sebe měla spoustu umělců, hudebníků a především milujících přátel.

Když se z Raphaela stal slavný violoncellista a časem i učitel hudby v Londýně, opustila Alice nadobro Izrael i své přátele a vydala se za ním, aby zde prožila další významné roky svého života. V roce 2001 zažila to nejhorší, co může matka zažít. Raphael zemřel a ona poprvé za svůj život přestala hrát. Trvalo nějaký čas, než našla opět chuť hrát a s tím i další sílu žít dál.

Všechny její těžké chvíle byly provázeny hudbou. Hudbou, která byla jejím životem. Alice sama říká: „Hudba mi zachránila život, hudba je Bůh.“

Autorka čtenáře neprovází životem Alice Herzové Sommerové chronologicky. Prokládá její biografii vzpomínkami a mezihrami, které působí, jako by si Alice právě na něco vzpomněla. Na něco, co musí v textu být zaneseno právě v tuto chvíli a právě na toto místo. Autorka nevynechává ani Aliciny přátele, ty československé, izraelské i ty londýnské. Podle jejích slov: „Je krásné sedět spolu s přáteli a povídat si o všem možném.“

Autorka na závěr knihy podává výčet těch nejkrásnějších Aliciných výroků, které dokonale vystihují její postoj k životu a její životní filozofii. Já si místo závěru vypůjčím ještě jeden z těchto výroků, neboť mě velmi oslovila moudrost, která z nich sálá.

„Každý den je zázrak. Nezáleží na tom, jak špatné jsou okolnosti, já si mohu svobodně zvolit svůj přístup k životu, dokonce se radovat. Zlo není nic nového. Je na nás, jak si poradíme s dobrem i se zlem. Ani jedno nezíská moc bez nás.“

Kniha Století moudrosti. Lekce ze života Alice Herzové Sommerové, uznávané koncertní klavíristky, nejstarší žijící osoby na světě, která přežila holocaust, ovlivní váš pohled na život. Najednou si uvědomíte, stejně jako Alice, jak vzácný je čas, a že každičký okamžik, každý den je dar. Autorka se se čtenáři loučí v době, kdy Alice Sommerová slaví své 108 narozeniny a je dokonalým příkladem toho, že její střídmý život a krásné názory na lidské bytí jsou správné.

Knihu Století moudrosti vydalo nakladatelství Jota