Jak vypadal život Václava I.?

Recenze

Vytvořeno 1. 2. 2013 2:00

Autor: Lenka Martinková

Není to tak dávno, co vyšel druhý díl Přemyslovské epopeje s názvem Jednooký král – Václav I., jejímž autorem je Vlastimil Vondruška. Na stránkách nakladatelství MOBA běží na tuto knihu reklama, a kdo zamíří do sekce připravované tituly, ví, že v květnu 2013 má vyjít už předposlední díl o Přemyslu II. Otakarovi. Nechejme se mnichem – kronikářem přenést do první poloviny 13. století a vychutnejme si pikantnosti té doby.

Obdobně jako první díl Velký král i tento vypráví mnich kronikář, do kterého se Vondruška stylizuje. Svoje vyprávění rozdělil do šesti časových úseků, které navíc proložil „současností“, tedy začátkem vlády Jana Lucemburského. Vlastně tím svým způsobem rámuje samotný příběh největších přemyslovských panovníků.

Zhruba první polovina knihy se více či méně týká ještě vlády Přemysla I. Otakara. Budoucí hrdina, Jednooký král Václav I., je v té době ještě malé dítě, a tak je pochopitelné, že do dobové politiky nemá právo zasahovat. Zatím se věnuje spíš lovu v křivoklátských lesích se svou psí smečkou přivezenou z Anglie, učí se mužským „specialitám“ a jako dospívající poznává svou budoucí manželku Kunhutu.

V této části knihy umírá Přemyslova první žena Adleta a zanedlouho je zabit také jejich syn, který, ačkoli si to stávající český král nepřál, měl nárok na trůn. Jeho smrtí se uvolnilo místo, na něž není od věci dosadit mladého Václava.  Do toho jsou pochopitelně zapleteny i postavy Václavových mladších bratrů a sester, nechybí občasné cesty na Moravu a jednání s několika císaři Svaté říše římské.

Autor tak neváhá čtenáře zavést do Míšeňska, ale ani do Itálie. Zcela pochopitelné jsou už zmiňované cesty na Moravu – ať už tam cestuje Přemysl I. Otakar, nebo později některý z jeho synů, které měl s Konstancií. Samozřejmostí je Pražský hrad coby sídlo krále. Později se ještě k důležitým místům přidává rozestavěný Anežský klášter a moravský Rosa Coeli.

Přemysl I. se podobně jako každý jiný vládce snažil zajistit si dostatek synů, kteří by byli schopni po jeho smrti vládnout. Odmysleme si jeho nejstaršího syna, jehož měl ještě s Adletou. Do děje druhé knihy takřka nezasahuje a dal by se nazvat skoro okrajovou postavou. Mnohem důležitější jsou jeho tři synové, které zplodil s Konstancií – Václav, Přemysl a Vladislav. Protože vládnout může jen jeden, autor se zákonitě musí zabývat jejich bratrskou rivalitou. Panství jsou pouze dvě, zatímco budoucí vládci tři. A kdo by se dobrovolně nechal odsunout na druhou kolej?

Tehdejší Přemyslovci byli spřízněni s většinou vlivných evropských rodů, a tak není divu, že významnou roli také získalo široké příbuzenstvo. Nechybí ale ani hlas císaře, či dokonce přítelkyně Václavovy sestry, Kláry z Assisi.  Orientace v jednotlivých postavách není zrovna lehká, ale - podobně jako v prvním díle - ani tady v závěru nechybí přehled historických postav a nejdůležitějších informací týkajících se jejich života.

Děj se pochopitelně zakládá na skutečných událostech, které však ještě byly okořeněny drobnějšími aférkami, jež se stát mohly, ale také nemusely. Příběh tak získává na čtivosti, což ještě svými výstižnými komentáři podporuje autor v podobě mnicha kronikáře. Nejeden z nich by se dal napasovat i na dnešní dobu.

Knihu Jednooký král – Václav I. vydalo nakladatelství MOBA