Sirota Florence a její strašidelný příběh

Recenze

Vytvořeno 5. 2. 2013 2:00

Autor: Jana Semelková

Strašidelné historky mají v sobě ukryté velké kouzlo přitažlivosti. Vždyť každý z nás se rád někdy trochu bojí, každý snad někdy někoho vyděsil svým vyprávěním. Příběh, který nám vypráví John Harding, strašidelný je. Přitom se zdá, že jde jen o prostý záznam událostí, jak si je zapsala dvanáctiletá Florence.

Dívka, která vyrůstá s bratrem Gilesem a hrstkou sloužících v chátrajícím odlehlém sídle více méně bez dozoru, je zvídavá, touží po znalostech a také po informacích o vlastním původu. Její strýček-opatrovník navíc žádá, aby jí nebylo dopřáno vzdělání (podle něho je pro ženy zbytečné), proto děti nemají vychovatelku. Domácím pracím přece dívku naučí hospodyně a chlapec bude studovat v internátní škole – tak bude vše v naprostém pořádku a k strýčkově spokojenosti.

Jenže osamělost sídla přivede Florence na myšlenku, jak se naučit číst sama. Vždyť je zde rozsáhlá knihovna, která slibuje velké množství příběhů. Dívce se tento krok vydaří a brzy hltá jednu knihu za druhou. Po nocích pak bloudí náměsíčně mrazivými chodbami. Občas ji trápí opakující se sen, v němž kdosi ohrožuje jejího bratříčka. I z tohoto důvodu pátrá po vlastní minulosti, chce vědět víc o svých rodičích, chce znát, kdo je její poručník, s kterým se nikdy nepotkala.

Život v osamění s možností celodenní četby však dívce naruší nečekaný host – stejně starý Theo Van Hoosier. Tento soused se v nedalekém sídle zotavuje z nemoci a do Florence se zamiluje na první pohled. Od toho okamžiku dochází na návštěvu den co den. Dívku zprvu ruší nápadníkovy návštěvy, ale brzy se na ně začne těšit, protože se staly zpestřením osamělých dnů – zvláště poté, co bratr odjel na studia.

A pak se zase vše změnilo. Nepříliš nadaný Giles se ve škole stal terčem šikany, a tak vedení školy doporučilo, aby byl vychováván doma. Tak se v sídle objevila první vychovatelka. Jenže zakázala Florence navštěvovat knihovnu, proč by ji navštěvovala, když neumí číst? Brzy poté se vychovatelce stalo neštěstí. Nová guvernantka, paní Taylorová, byla obezřetnější, ale jako kdyby cosi chystala s dívčiným bratrem. Proto Florence musí být ve střehu, aby bratříčka dokázala ochránit…

John Harding k navození ponuré a děsivé atmosféry nepotřebuje mátohy, monstra a krev proudem tekoucí z otevřených šrámů. Jemu stačí ponurý dům, zádumčivá dívka, jež mnoho čte a ještě více si představuje, a nevšímavé služebnictvo. Okamžitě se rozehraje příběh plný napínavých okamžiků, děsivých chvil a nečekaných zvratů. Vše je umocněno stylem, který autor zvolil. Florence totiž vypráví svůj příběh vlastním naprosto neotřelým jazykem. Tvoří nová slova, vytváří nečekané obraty a její slovosled je naprosto ojedinělý. Proto zpočátku čtení trošku klopýtá a zadrhává – čtenář si musí zvyknout. Ale brzy se dostane do tempa a pak už se těší na neobvyklá slova.

Setkala jsem se s paní Van Hoosierovou dosud jen jednou, když navštívili Blithe a představili nám Thea. Tehdy jsem ji pramálo pozornila, neboť mne mnohem víc zaměstnával Theo a starosti, za jak dlouho něco rozbije. Když jsem si tu ženu prohlížela teď, žasla jsem, jaká je to paroloď. Byla vysoká a nemohlo být pochyb, odkud Theo vzal svou výšku, ale také byla vyplněná a pevná, ne ohebná jako její chlapec. Římsilo ji veliké poprsí, jež z ní arkýřilo – dalo se na ně něco postavit: vázu s květinami, bustu Beethovena či rodinnou fotografii, možná dvě. Vlasy měla nahromaděné na hlavě, což jí patrně pár palců přidávalo. Když jsem seděla, docela nade mnou obřila, což mi od nervozity nepomáhalo. (strany 58/59)

No, není to nádherný styl? Za skvělý překlad je třeba pochválit Čeňka Matochu – jeho novotvary jsou nepřekonatelné. Myslím si, že buditelé by měli radost, jaká slovesa vytvořil.

Florence a Giles je velmi povedená duchařská novela, jejíž největší předností je nápaditá forma. Právě ta dodala celkem nenápadnému příběhu na velikosti. Florenciino vyprávění má v sobě švih, důležitou dávku nadhledu a humoru a dostatečný podíl strašidelnosti. Dokáže upoutat a nepustit, umí postrašit, přitom neděsí přes míru, dokáže evokovat dobrou náladu a i čtenáře rozesmát. Vnímám je jako pohlazení pro čtenáře, který rád přemýšlí nad obsahem a očekává netradiční formy příběhů. 

Knihu Florence a Giles vydalo nakladatelství Plus