Beze stopy až do morku kostí

Recenze

Vytvořeno 9. 3. 2013 2:00

Autor: Alena Oudová

Zobrazeno: 1809

Když se mi do rukou dostala kniha Beze stopy, románová prvotina britské autorky Jane Caseyové, už obal říkal, že nepůjde jen o obyčejnou detektivku. Obrázek temného lesa na titulu byl skryt za žlutou policejní páskou s nápisem „CRIME SCENE DO NOT CROSS“. Otázkou zůstávalo, zda stejně působivý bude také příběh… …a byl!

Napínavá psychologická detektivka zavádí čtenáře do irského městečka, kde došlo ke zmizení dvanáctileté dívenky Jenny. Když svoji mladou žákyni nalézá mrtvou v lese mladá učitelka Sára Finchová, roztáčí se kolotoč podivných událostí, náhod a ozvěn z minulosti. Sáře se vrací vzpomínky z dětství, kdy zmizel její starší bratr Charlie. Záhy se sama zaplétá do vyšetřování případu, ale nejen to. Brzy si sama uvědomuje, že ji někdo sleduje.

Beze stopy je struhujícím příběhem, který vás nenechá usnout. Caseyová mistrně kombinuje vzpomínky hlavní hrdinky na minulost se současnými událostmi a dějové linie na sebe vhodně navazují. Je až zarážející, s jakou genialitou v závěru autorka rozřeší zápletku. S překvapivým odhalením násilného vraha na závěr by si mohla podat ruce s královnou detektivních příběhů Agathou Christie.

Čtenář prožívá na jedné straně až nervy drásající napětí, kdy doslova hltá řádku po řádce, aby se dozvěděl, jak daná situace dopadne. Na druhé straně prožívá osobní tragédii mladé učitelky, jejíž život a život celé její rodiny ovlivnila hluboká bolest ze ztráty bratra. Přitom je doslova hmatatelná touha vymanit se ze spárů nepřízně osudu a začít znovu. A samozřejmě nechybí ani láska a milostné jiskření.

Autorka knihy Jane Caseyová se narodila v Dublinu v roce 1977 a vyrostla v Castleknocku. Její první knihu, Beze stopy, vydalo nakladatelství Ebury Press v roce 2010. Nyní se dostává také k českým čtenářům, vychází v nakladatelství Argo. Argo dále připravuje také další díla Caseyové, která po úspěšné prvotině následovala, tedy knihy Oheň a Pomsta.

Někdo přinesl hrubou deku a omotal mi ji kolem ramen. Popadla jsem ji za cípy a přitahovala k tělu tak těsně, až mi na rukou zbělely kotníky. Páchla zatuchlinou, ale to nevadilo, hlavně že byla teplá. Sledovala jsem policisty, pohybovali se jako duchové v ostrém šedobílém světle obloukových lamp. Hned po příchodu je nainstalovali kolem celé mýtiny. Připadalo mi divné pozorovat lidi tam dole, všichni očividně znali roli, která jim byla určena, kývali se v rytmu, který jsem já neslyšela. Byla jsem nesmírně unavená a netoužila po ničem jiném než se sebrat a jít domů.
Tu se policistka v civilu oddělila od skupiny stále obklopující místo, kde ležela Jenny. Vyšplhala se nahoru a zamířila rovnou ke mně.
„Detektiv konstábl Valerie Wadeová,“ představila se a podávala mi ruku. „Říkejte mi Valerie.“
„Já jsem Sára,“ Vymotala jsem ruku zpod těžké deky a potřásly jsme si.
Usmála se na mě, modré oči jí zářily ve studeném svitu lamp. Měla světle hnědé vlasy, kulatý obličej a byla trochu při těle. Usoudila jsem, že může být o něco starší než já, ale ne o moc.
„Musí vám to tady připadat jako pěkný zmatek.“
„Všichni vypadají tak zaměstnaně,“ vzdychla jsem.
„Jestli chcete, můžu vám říct, co dělají. Ti v bílých kombinézách, támhle je vidíte, se pohybují přímo na místě činu. Pátrají po stopách, to jistě znáte z televize.“ Mluvila zpěvavě, jako by to vysvětlovala malému dítěti. „A támhle ten, co se krčí blízko…“
(CASEYOVÁ, Jane. Beze stopy. Praha: Argo, 2012, s. 36 - 37.)

Knihu Beze stopy vydalo nakladatelství Argo