Poetika ztraceného času

Recenze

Vytvořeno 29. 3. 2013 2:00

Autor: Petr Měrka

Magický realismus je spjat především s Latinskou Amerikou, kde i v druhé polovině 20. století proběhl boom tohoto uměleckého směru, jenž asi ponejvíce proslavil Gabriel G. Márquez a to konkrétně svým titulem Sto roků samoty.

Kouzelné hodiny od José J. Veigy jsou jím také poznamenány. Ocitáme se ve světě, v němž se sny prolínají s realitou a vzpomínkami na dávnou minulost. Podobně jako ve filmu Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa, je i autor této novely zpočátku velmi neurčitý v charakteristice epochy, v níž se děj odvíjí. Zprvu podléháme domněnce, že je příběh zasazený někdy do éry 19. století. Pozvolna je však čím dál zřejmější, že máme co dočinění s moderní epochou a všemi jejími technologickými výdobytky.

Pro text je příznačná snová hravost s jazykovou melodičností. Čiší z něj laskavost a rafinovanost. Přesto je mírně rozporuplný. Kombinuje v sobě magický realismus s mystifikací. Tyto prvky v daném případě tvoří mírně nesourodou dvojici. Obě složky by měly být vyvážené, avšak mystifikační část svojí zábavností zdaleka převyšuje kvalitativně onu somnambulnost, jež vyvěrá ze záhady obestírající ústřední bod této knihy, která je nadmíru poetická a dalo by se konstatovat, že v sobě zahrnuje i zvláštní kouzlo.

Každopádně nechybí ani mystika a svým způsobem jsou obsaženy i prvky satiry. José J. Veiga dokáže též navodit příslušnou atmosféru tajemna a bezděky tak nutí čtenáře, aby se živě zaobíral tím, co bude následovat. Samozřejmě nesmí zůstat opominut ani humor, který je pro autora též příznačný.

Hodiny, vzácná, přes dvě stě let stará mimořádně zdárně odvedená řemeslná práce. Na první pohled se mohou někomu zdát jako harampádí, jinému naopak padnou z nějakého důvodu do oka. Je na nich cosi znepokojivého. A co teprve když se natáhnou a začnou před odbíjením hrát uhrančivou melodii.

Celý text obsahuje vysokou míru halucinativnosti. Skutečnost je konfrontována s fikcí podobně jako fikce sama se sebou. Nadstavby reality se vrství, kombinují a opět tříští. V čtenářově nitru budí tyto reakce emoce, jež kolísají mezi údivem, pobavením a jistým stupněm melancholičnosti.

Kniha je napsána nadmíru čtivě, i když  úvodní část je přece jen ve vztahu ke zbytku novely zbytečně rozvláčná. Ale asi to bylo nutné právě k vytvoření již výše zmíněné atmosféry. Za zmínku také stojí, že je v ní konfrontována tradice v podobě ospale pomalého venkova s uspěchanou současností poplatnou stresu a frustraci. Ač je zasazena do 20. století, tak máme bezustání pocit, že se nacházíme v mnohem starší době.

„Tady se s nervově nemocnými zachází jako se zvířaty, dostávají elektrické šoky a jiné hrůznosti. A pak jednou v televizi ukázali nějaký dům nevímkde, kde byly zavřený spousty bláznů bez prostředků, váleli se po zemi v příšerný špíně, člověku z toho bylo nanic, a že prej to je dům, kde se léčej blázni. No je to vůbec možný?“
(VEIGA, José, Jacinto. Kouzelné hodiny. Přel. M. Havlíková. Triton: Praha, 2013, s. 47-48.)

Knihu Kouzelné hodiny vydalo nakladatelství Triton