Co se vám honí hlavou, pane Šofare?

Recenze

Vytvořeno 10. 4. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Odpověď na otázku z titulku není zcela jednoduchá, alespoň pokud může čtenář soudit podle témat, která se v  knize Zradidla čili lapy objevují. Jakub Šofar prostě píše, co ho napadne, a kniha je tak sbírkou neuspořádaných myšlenek, inspirovaných všední každodenností.

Všední každodennost nás zaplavuje nepřetržitě, světlými okamžiky jsou pouze prchavé chvilky, v nichž zažíváme něco neobyčejného. Ale i banální zážitky mohou být zajímavé, pokud jim věnujeme patřičnou pozornost. Přesně to dělá ve své knize Jakub Šofar. Volné řazení myšlenek a postřehů vede k tomu, že je naprosto lhostejné, z jakého konce se do čtení pustíme, můžeme konvenčně od začátku, pokud chceme, tak kdekoliv odprostřed, a pokud jsme zvyklí listovat v časopisech  od zadní strany, můžeme svůj zvyk aplikovat i na Šofarovu knihu. Nespoutaný chaos textu se paradoxně mění na svobodu pro čtenáře.

Pokud můžeme z knihy soudit, honí se panu Šofarovi hlavou ledacos, a protože to nelze obsáhnout několika výstižnými větami, je lépe pokusit se udělat si obrázek pomocí několika ukázek.

Autor často učiní poznámku o nějaké knize či myšlence z knihy, která jej zaujala.

Ve stařičké knize Čeňka Semeráda Ústava a správa říše rakousko-uherské v soustavném přehledu (bez data vydání) si přečtete úplně na začátku: Nejstarším obyvatelstvem zemí, jež náležejí nyní k říši Rakousko-Uherské, ba i celé Evropy, pokud z nalezených nástrojů z kamene soudit lze, bylo plémě Čudské, zatlačené od dávných dob výbornějšími přistěhovalci na sever Evropy, kdež až dodnes živoří. Čudové – co je to?
(ŠOFAR, Jakub. Zradidla čili lapy. Praha: Dybbuk, 2012. s. 61.)

V dalších odstavcích pak autor zvesela popisuje své pátrání po významu slova Čudové. Jakub Šofar rád listuje starými knihami, rád propátrává antikvariáty, v dobách normalizace, kdy „nevhodné“ knihy mizely z polic veřejných knihoven a objevovaly se ve sběrných surovinách, nacházel cenné úlovky i tam. Odstavce Zradidel nemají zjevnou koncepci, jejich řazení působí dojmem nahodilosti. Od historky z cest se svým známým, jehož jediná jazyková znalost byla „zubní párátko“, ovšem v 36 jazycích, přeskočí k dobytí Bastily a pak zase ke kampaním.

Kampaně holt musí bejt, nejdůležitější je jejich halasné vyhlášení; jak to pak dopadne, to už je celkem jedno. V Číně třeba v rámci Velkého skoku plašili vrabce, pleskali komáry nebo roztavili všechny motyky a lopaty v minipecích, aby mohli zaplavit zemi kvalitní ocelí. Když už nic, tak se apoň v praxi ověřilo, že tudy cesta nevede.
(ŠOFAR, Jakub. Zradidla čili lapy. Praha: Dybbuk, 2012. s. 93.)

A pak se zase čtenáře snaží pobavit historkou, kterak si vzal do tramvaje knihu Česká strana lidová a poté, co zjistil, že skutečný titul je Česká strava lidová, rozesmál se tak, že musel z hromadného dopravního prostředku vystoupit.

Kniha Jakuba Šofara Zradidla čili lapy je příkladem toho, co vznikne, když si člověk bude poctivě zapisovat podněty ze vzpomínek, zpráv, časopisů a knih. Je to koncentrát myšlenek a zajímavostí, které nejsou určeny pro čtení na jeden zátah. Lépe se vstřebávají, pokud si čas od času přečteme několik stránek a nebudeme nikam spěchat. Šofarova kniha nikam neuteče.

Knihu Zradidla čili lapy vydalo nakladatelství Dybbuk