Svět podle Johanny Andrlové

Recenze

Vytvořeno 13. 4. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Ruská básnířka Marina Cvetajeva byla velmi složitou osobností. Není jednoduché ji porozumět, objevují se názory, že nerozuměla ani sama sobě. Postavy tohoto typu jsou vděčným objektem životopisných a literárních zkoumání, proto i okolo osobnosti Mariny Cvetajevy postupně vznikla řada knih. Jednou z nich je i kniha Arabský hřebec české autorky Johanny Andrlové, která vyšla minulý rok.

Básnířku Marinu Cvetajevu může český čtenář znát z četných překladů jejího díla. Sovětský svaz nebyl autorce příznivě nakloněný, v roce 1922 emigrovala, proto i u nás, až na výjimky, její básně a eseje vycházely v krátkém období kulturního uvolnění šedesátých let a pak po roce 1989. Překlady textů nejčastěji pořizovala Jana Štroblová. Marina Cvetajeva měla k Česku zvláštní vztah, v letech 1922 až 1925 žila v okolí Prahy a česká tlumočnice Anna Tesková byla její dlouholetou přítelkyní.

V úvodu knihy Arabský hřebec se můžeme o Marinině osudu dočíst všechna známá podstatná fakta, je to odrazový můstek k jinému příběhu, který chce Johanna Andrlová vyprávět. Kniha se dělí zhruba na dvě části, první je ich formou nazírána z hlediska Nory – autorky scénáře filmu o Marině. Druhou, rovněž psanou v ich formě,  vypráví Ivan, otec Nořina syna. Hlavní dějová linka se odehrává v současnosti, autorka se nepokouší rekonstruovat Marinin osud,  zabývá se téměř výhradně její smrtí. Jak známo, Marina Cvetajeva spáchala v roce 1941 sebevraždu a to Noře ani Ivanovi vůbec nejde dohromady s její osobností.

Noru a Ivana nespojuje pouze jejich syn Boris. Důležitou roli v celém příběhu hraje Klára, která Noře poskytne poslední impuls v rozhodnutí neodjíždět se svým autoritativním přítelem Vladimírem do Indonésie, ale zůstat v Čechách a pátrat dál po záhadě Marininy smrti. Klára později představuje pro Ivana důvod, aby se o Marinu zajímal. Ve stručném shrnutí se podobá román jiným knihám, v nichž hrdinové hledají dávno ztracenou pravdu, která od základu mění pohled na historii nebo na historické osobnosti. Takové knihy bývají velmi oblíbené, spojují totiž historii, někdy filozofii a mystiku s dobrodružstvím, s moderně vedeným příběhem. Jsou to knihy pro širokou skupinu čtenářů, každý si v ní najde své oblíbené téma a kdo není přítelem historie či filozofie, může obtížnější pasáže přeskakovat. Těm pak dává četba iluzi náročného čtení.

Román Johanny Andrlové je jiný. Odpočinkové pasáže, na kterých se může čtenář zachytit a vydechnout si, takřka chybí. Téměř čtyřsetstránková kniha je doslova nabita úvahami z oblasti filozofie, mystiky, esoteriky a dokonce i fyziky.

„Jde o vývojové stupně. Každý má šanci vyvíjet se. Dnes už se ví, že nic jako predestinace neexistuje.“
„S tím nesouhlasím. Dítě, které dnes žebrá na ulici v Indii a kterému ještě možná rodiče usekli ruku nebo nohu, aby pro ně vyžebralo víc, a tou zbylou rukou tluče na auta na křižovatkách v Dillí, to asi velkou šanci vyvíjet se nemá.“
To teď neřešíme. Ptala ses, jestli je to náhoda. Dnes už je jisté, že nic takového jako náhoda neexistuje. Kdysi možná ano. Podle neodarwinistů se svět vyvinul čirou náhodou, přesněji automatickým výběrem z náhod. Podle druhých, ti si říkali neolamarckovci, také náhodou, která je však využita vnitřním samoorganizujícím principem, a nakonec, s člověkem, se vynořuje psychická kombinační schopnost jednotlivce jako specifický a přitom normální faktor polidštěného života.“
(Andrlová, J. Arabský hřebec. Praha: dybbuk 2012, str. 247)

Úryvek textu, který jsem pro ukázku vybral, je víceméně náhodný. Z podobných dialogů je složena téměř celá kniha. Ke konci to už působí obtížně a pokud čtenář čeká nějaké rozuzlení, vysvětlení, je neustálé a nekonečné opakování podobných témat doslova frustrující.

Podstata světa, který Johanna Andlová prostřednictvím dialogů svých hrdinů čtenáři předkládá, vychází z kombinace různých filozofických škol, mystických učení, které zastává třeba Carlos Castaneda, a zjednodušené fyzikální interpretace, jakou popularizuje například Fritjof Capra. Snahami o sjednocení vědy a mystiky se hemží knihy prodávané v edicích duchovních nauk. Jsou velmi oblíbené, mnohým čtenářům dávají pocit, že chápou, z čeho se svět skládá a jaké jsou jeho principy.

Arabský hřebec má dobrou myšlenku, ta je ale zavalena nánosem zbytečné filozofie. V něm se ztrácí i poselství, které chce autorka čtenáři sdělit. Vysvětlení důvodu Marininy smrti by bylo důraznější a průhlednější, kdyby autorka ubrala sto stran, a není to názor vedený čtenářskou leností.

Knihu Arabský hřebec vydalo nakladatelství Dybbuk