Iva Pekárková – Kulatý svět

Iva Pekárková je autorkou autobiografických, nebo alespoň osobními prožitky silně inspirovaných a ovlivněných próz. V roce 1985, krátce před dokončením studií mikrobiologie a virologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, odešla spisovatelka a publicistka do exilu. Necelý rok pobývala v uprchlickém táboře v Traiskirchenu, poté získala povolení k pobytu ve Spojených státech. Tato zkušenost se často odráží v jejích prózách. Ráz autorčina fiktivního světa určuje specifické ženské hledisko, které se vyznačuje nonkonformní otevřeností jak v oblasti sexu, tak v mezikulturních vztazích. Patří k autorkám, jejichž psaní je emocionální a zároveň podané chladně a z odstupu.

Román vyšel roku 1993 ve Společnosti Josefa Škvoreckého, který asistoval spisovatelským počátkům Ivy Pekárkové a podle něhož je román stejně nevšední jako jeho autorka, je metaforou celého světa. Kniha je výpovědí o stavu světa zachycenou v uprchlických táborech, které se zrodily po druhé světové válce a od té doby se množí. Kulatý svět v mnohém rezonuje s feminismem, ale zároveň ho přesahuje pozorností k životním podmínkám a možnostem nejrůznějších národnostních, sociálních a náboženských menšin. Ke scelení textu autorka využila kulatost několika základních motivů, jako je zeměkoule, pomeranč nebo zárodečné vajíčko.

Uprchlické tábory považuje autorka za soukromé maloměsto, za přestupní stanice, a právě osobní zážitky a zkušenosti z těchto míst použila jako základ k napsání Kulatého světa. Román zachycuje představy a iluze, co znamená být svobodný, a zjištění, že svět je i „bolavý“. Iva Pekárková si zvolila za vypravěčku Jitku, dívku prchající z Československa, která opouští svého přítele Standu, s nímž žije v Praze, a vydává se na cestu do Jugoslávie. Při své cestě se nejprve dostane do Itálie, kde si užívá života, a později skončí v uprchlickém táboře v Rakousku. Jitka se ocitá na přelomu dvou subjektivních časů – starého doma v Čechách a nového v emigraci. Celý svět se určitým způsobem zkoncentruje do jediného místa, v němž hrdinka tráví téměř rok. Při jeho líčení používá autorka neiluzivní popis poměrů v uprchlických táborech. Ty sice vypadají jako poměrně slušné přechodné hostitelské azyly s teplou stravou a noclehem, ale uvnitř je to neregulovaná vláda lidí bez životní perspektivy terorizující okolí. Místo, kde je soulož s alespoň trochu dobrovolně vybraným partnerem náhražkou citu a bezpečí, místo, kde je nutno bát se každého dalšího dne. Všude panuje bezohledná tupost, malost, bezohlednost, ochota zapřít sama sebe, udat, kdyby to k něčemu bylo. Do popředí vystupuje bezděčné odhalení ubohosti života, v němž nelze najít stopu něčeho, co by mu dávalo hlubší rozměr. Odpovědnost za poměry v táboře neklade autorka jen čemusi imaginárnímu, co jeho obyvatelé nemohou změnit a co je kazí, ale ukazuje na odpovědnost emigrantů, kteří tvoří onu drsnou scenerii tábora, brutalitu a uplatňování fyzické převahy.

Život v táboře znamená paradoxní situaci, kdy lidé prchají za svobodou a přitom o ni částečně přicházejí. Tábor neznamená volnost, jde jen o další druh omezování, nejistoty a dočasného řešení. Přítomnost znamená strach z minulosti a obavy z budoucnosti. Touha po svobodě se dostává do ostrého konfliktu s peklem tábora a mnohým obyvatelům připadá návrat domů, ať už by měl jakékoli následky, jako nejmenší zlo. Tábor se stává čekacím místem na vstupenku do nového života, jakousi přestupní stanicí mezi minulostí a budoucností představovanou iluzemi o lepším životě, který začne po odchodu z tábora. Při čekání Jitka sice žije v demokratickém světě „před“ železnou oponou, ale v naprosté nejistotě běžence „odněkud“. Situace čekání a napětí se odráží i v chování lidí. Někteří už přestali doufat a úmyslně mění život v přežívání, což je jeden ze způsobů, jak se s takovou situací vyrovnat.

Román líčí zážitky z uprchlického tábora v Traiskirchenu také především skrze sexuální zkušenosti. Sex je prostředkem k vnitřní svobodě, projevem nezávislosti a nalézáním sama sebe. Autorka vidí svět v podstatě jako nekonečnou sérii opakovaných sexuálních zážitků s nejrůznějšími muži, její hlavní hrdinka je například na několik dnů uvězněna a znásilňována partou Albánců.

Hlavní hrdinka Jitka je silně autobiografickou postavou. Má pocit, že do tábora nepatří, nemá žádné přátele a žije sama. Ztrácí se ve změti národností a vyznání a charakterů, kterou je tábor nekonečným přílivem uprchlíků z Východu zaplaven. Na Jitce autorka ukazuje osamělost, nudu a stesk vyvrženců, traumatizovaných čekáním na „svoji“ možnost, na možnost žít ve společnosti, která nemanipuluje lidmi a nedeformuje jejich individualitu. Vidí skutečnosti nikoliv jako návštěvník, novinář nebo sociální pracovník, ale očima někoho, kdo tam žije.

Autorka se snaží charakterizovat postavy z nejrůznějších úhlů, koncipuje je tak, aby se v nich odrážela její životní zkušenost, ale záměrně je nechává daleko víc trpět. Postavám je vlastní život na cestách, jakési novodobé kočovnictví, příznačná je stálá touha po osobní nezávislosti a hlavně úsilí této svobody dosáhnout, schopnost jí ledacos obětovat. Ženské postavy se zpočátku zdráhají přijmout pokleslou mravní úroveň a snaží se zachovat si svou vnitřní autenticitu, ale v průběhu času se začínají vědomě podílet na svém sebezneuctění. Absurdní je hlavní pohnutka této změny, kterou je touha po lásce, potřebě zázemí a jistoty.

Výpovědí se prolíná touha poznat, obepnout, objet celý svět, celou zeměkouli. Jitku neodradí ani vědomí, že táborové prostředí do značné míry reprezentuje to, s čím by se mohla na vytoužené cestě potkat. Nakonec se jí podaří dostat do vysněného New Yorku a dovětek připojený z odstupu několika let předznamenává zrod dalšího života. Hrdinčina pouť ústí v katarzi a Jitka, bojující o svou šanci plného a svobodného života, se osvobodí od světa lidí „na okraji“ a vytvoří si novou možnost.

Román je jednou z alternativ, jak lze nahlížet na život v „přestupních stanicích“. Je na čtenáři, aby posoudil, co je literární fikce a co jsou vlastní autorčiny zážitky. Knihu doporučuji všem, kteří se nebojí vidět minulost i z jiného úhlu pohledu, než je jim běžně prezentována.


Zdroj fotografie Ivy Pekárkové: pekarkova.blog.idnes.cz