Všechno zlé je k něčemu dobré

Recenze

Vytvořeno 8. 5. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Ještě včera se vyhřívali na výsluní štěstí, dnes jsou přesvědčeni, že hlouběji už padnout nemohou.  Co mají společného Aneta, Pavel nebo Sonja? Byl jejich pád odstartován setkáním s podivným bezdomovcem? Pokud máte pocit, že je jasné, co bude následovat a kam autorka míří, budete vyvedeni z omylu. Sylva Lauerová má v zásobě překvapení a její kniha Tichošlap rozvíjí jinou myšlenku než existenci duševního upíra.

Základní myšlenka knihy Sylvy Lauerové stojí na dvou předpokladech, které běžně akceptujeme – všechno zlé je pro něco dobré a věci nejsou takové, jaké se zdají. Román rozehrává několik dějových linek, či lépe řečeno několik příběhů, spojených postavou záhadného Tichošlapa, bezdomovce, budícího ve většině lidí odpor. V duchu předpokladu číslo dvě je bezdomovec vnímán různými lidmi odlišně. Pro mnoho lidí je prakticky neviditelný a jiným, kteří si jeho přítomnost uvědomí, je odporný a smrdí. V majitelce domu, v jehož sklepě přespává, vzbuzuje lítost. A ve starém bezdomovci dokonce respekt.

Tichota v něm budil jakýsi podivný respekt. Jednoho dne se zčistajasna objevil u laviček a beze slova mu podával drobný igelitový sáček. Seděli tam tehdy tři, popíjeli a byli v dobré náladě. Náhlý sponzor vypadal trochu podezřele, vždyť kdo dnes rozdával jen tak sám od sebe… ale protože všechno se hodí, a lidi jsou zvědaví, vzali si od něj ten balíček a ticháček se vzápětí vypařil.
(Lauerová, S. Tichošlap. Brno: van Aspen, str.112)

Minulost záhadného muže je nejasná, stejně jako jeho motivace. Je pouze naznačena, fantazii čtenáře je ponechán poměrně velký prostor. V rozporu s takovým elegantním řešením, evokujícím vzrušující tajemno, je hodně konkrétní vysvětlení některých jeho činů, které můžeme nalézt na konci knihy. V této fázi měla být autorka trpělivější a k rozuzlení se blížit opatrněji. Z předchozího textu je poznat, že Sylva Lauerová dokáže čtenáře dějem obratně vést, ale zároveň mu ponechat i velký kus svobody, proto je ukvapeného zakončení škoda.

Linka bezdomovcova příběhu, stejně jako příběhu jeho „bytné“ Boženy Víškové, prochází celou knihou. K nim se vždy po určitou dobu připojují další, kratší.  Úseky životních osudů lidí, s nimiž se Tichošlap krátce setkává v metru. V autorčině přístupu je cítit typickou ženskou empatii, vybírá si charakteristické postavy románů, určených pro ženskou část publika, což není řečeno s despektem. První je dvojice Aneta a Kryštof. Submisivní Aneta se nedokáže vymanit z vlivu bezohledného básníka Kryštofa, pro kterého je nejdůležitější vlastní svoboda. Naprostý nezájem o potřeby okolního světa nepříliš snaživě maskuje prázdnými frázemi. Je to zcela běžný model vztahu, časté téma spisovatelek. Ukončení jejich vztahu je iniciováno drastickou událostí, šok je ale snad jediné, co může Anetu vytrhnout z její letargie.

Některé podobné aspekty  lze nalézt i ve vztahu Pavla a jeho ženy Veroniky. Pavel je sice pravým opakem Kryštofa, je pozorný, pro svou ženu chce jen to nejlepší, paradoxně však vztah vede k podobné Veroničině závislosti a nesvobodě. Záměrný povahový protiklad obou mužů vedoucí k podobnému modelu manželství je velmi zajímavým prvkem románu. Aneta i Pavel mají ve chvílích krize pocit, že se jim hroutí celý svět, z dlouhodobého časového horizontu se však vše jeví úplně jinak.

Třetím člověkem, který v metru Tichošlapa potká, je úspěšná galeristka Sonja, další typická hrdinka současných ženských románů – opět myšleno bez despektu. Je to velmi zdařile vykreslená postava, kombinuje v sobě úspěch i jasné uvědomění si, čím vším musela za svůj úspěch zaplatit. Samozřejmě i muži musejí pro úspěch leccos obětovat, ale ženské oběti mají opravdu svá specifika. Zdá se, že o tomto problému ví autorka hodně.

Jednotlivé příběhy se neprotínají, celkovou koncepci lze vnímat jako tři povídky sjednocené volnou spojovací linkou. Takové pojetí udržuje dynamiku děje a přitom celou knihou prostupuje jedno prvotní téma. Kromě základních dvou myšlenek, kterých jsem se již dotkl, si autorka všímá i lidské lhostejnosti, nesnášenlivosti a sebestřednosti. Nejde pouze o surové útoky na bezdomovce, ale i o bariéry, které si okolo sebe pořizujeme ve svém životě všichni. Soustředíme se na to, co se děje v našem bezprostředním okolí, a většinou nechceme vědět, co se děje těsně za zdmi domova, za okruhem vymezeným vlastní rodinou a prací.

Knihy Sylvy Laurové jsou na naší literární scéně trochu přehlížené. Že neprávem, o tom svědčí i nedávná nominace na cenu Česká kniha.

Knihu Tichošlap vydalo nakladatelství van Aspen