Literatura nekompromisního ducha

Recenze

Vytvořeno 20. 5. 2013 3:00

Autor: Petr Měrka

A nekompromisním Charles Bukowski vskutku je. A je téměř až obdivuhodné, že se z undergroundu dokázal vypracovat na úroveň mezinárodně uznávané celebrity. Stal se z něj pojem, pro mnohého intelektuála jistě zprofanovaný, už jenom z toho důvodu, že ho čtou i třeba takoví prostí dělníci, ale těm jde přece o porno. Nicméně ať chceme nebo ne, nezbývá než uznat onen fakt, že tento americký spisovatel německého původu byl skutečným mistrem psaného slova a nyní mám na mysli především jeho prózu. O jeho poesii nemohu soudit zhola nic, neb jsem s ní doposud nepřišel do kontaktu.

Bukowského neproslavily však jeho vulgarismy, nýbrž přímost. Dokázal se vyjadřovat bez obalu a šel na dřeň věci. To, že se v jeho textech mrdá, chlastá a dochází k všemožným deviacím je podružný efekt. Kulisa. Součást scény, na níž se odehrává nejtrapnější hra ze všech a tou je sám lidský život.

Každopádně v knize Další zápisky starého prasáka se setkáváme s jinou polohou tohoto bizarního literárního individua, které působilo dojmem vandráka obtíženého břemenem analfabetismu – alespoň jak lze soudit dle fotografických záznamů.

Byl charakterizován jako muž s malou hlavou, nohama, které se na něm jako jediné (alespoň jak sám tvrdil) povedly, vybouleným pivním panděrem, obličejem posetým obludnými krátery coby památkami po akné vulgaris, jež mu ztrpčilo výrazným způsobem dětství a dospívání. K tomu se přidal sadistický otec a mentálně otupělá matka.

Bolest a zatvrzení vůči ní, to stojí za Bukowského literárním talentem. Tam hledejme pramen jeho tvůrčí inspirace.

Přestože jeho próza vzbuzuje ryze autobiografický dojem, nedejme se zmýlit, máme co dočinění s velkým fabulátorem a mystifikátorem. Samozřejmě, že čerpá z vlastních zkušeností, ale vždy je přetaví v pravověrnou literaturu.

Nicméně vraťme se k již výše nastíněné poloze. Jde o výbor Bukowského novinových sloupků, které v různých periodikách publikoval někdy od roku 1967 až do první půle let 80. V podstatě jde o mix. Směsici žánrů. Měl to, co málokdo, absolutní svobodu jak ve volbě témat, tak i pojetí. Příznačná je však pro všechny jistá míra esejovitosti. To se týká hlavně, chtělo by se podotknout: Logicky., jeho posledního tvůrčího období, kdy bez projevu jakékoli nostalgie účtuje sám se sebou. Navíc čím dál větší roli v jeho textech hrají dostihy, jejichž byl Bukowský nejen vášnivým milovníkem, ale též velkým znalcem. Patřilo to neodbytně ke stylu jeho života.

I přesto, že jde jen o nepatrnou část, navíc vybranou z již výše zmíněné Bukowského žurnalistické periody, tak kniha působí kompaktním dojmem.

Samozřejmě někoho odradí vulgarismy, popisované násilné situace a co teprve sex! Ale to je jen fasáda, podstata u Bukowského spočívá kdesi za, nebo jak se taky říká: Mezi řádky. Disponoval filosofujícím duchem stoického charakteru. Byl realista každým coulem. Nic si nenalhával, viděl svět jaký je a tak o tom i psal.

„Mám sekretářku. Není nic moc, ale stejně ji píchám.“
„Sekretářky na nic jinýho nejsou, hlavně když hlásaj emancipaci.“
„Nenáviděj tě ženský?“
„Ne, ženský nenáviděj chlapy, který s nima souhlasej.“
„Moje sekretářka mi pomáhá se psaním.“
„To máš dobrý. Jak to děláš, nahráváš si to na pásek a ona to pak přepisuje?“
„Kdepak. Nalehnu na ni a muchlám jí kozy. Pořád na ni tlačím, morduju jí kozy a ona přitom píše. Za chvilku je po všem a máme hotovo.
„Já to mám těžší. Používám dva papíry a kopírák.“
(BUKOWSKI, Charles. Další zápisky starého prasáka. Přel. B. Hýsek, L. Nagy a M. Svoboda. Argo: Praha, 2013. s. 126.)

K dostání na stránkách Knihkupectví Beletrie.eu