Vyvrcholení v umírání

Recenze

Vytvořeno 21. 5. 2013 3:00

Autor: Štěpán Cháb

Zmar a trapná nahodilost. Toť zákonitosti našeho žití i soužití. Bůh se ztratil v zatracení, protože ti zatracení lidé zatratili Boha pro jeho zatracení lidstva. Jak se z lesa, tak se do lesa – toť jedna z variant zákonitosti zmaru. Bůh je jeden, lidí historie biliony, a že pár pomatenců vykřičelo do zkázy, že Bůh je ten dobrý, ten spravedlivý, na věci nic podstatného nemění. Vedle hřbitovů většinou stojí kostel, to abychom se měli kde vyplakat a potajmu proklít onu ubohou lidskost, ono smrtelné nic, které miluje a jitří, které tepe verše s tepem vlastního srdce a zadělává si tím na zánět myokardu. Ahoj drahá, jak jsi na tom? Hm. Že máš krámy? Jo, Skořicové krámy od Bruna Schulze? No, Bůh tě ochraňuj. Prolévat literární krev, to je vždy bolestnější než tu vlastní.

Skořicové krámy, co stránka, to orgasmus, co věta, to násilné ničení ohavnosti, nevkusu, falše. Skořicové krámy, létavice, která neproráží čtenářovu rohovku pouze obrazně, ale doslova. Cítíte tu bolest popraskaných žil? Tu chuť vše ukončit a zmizet pod lahodně vonící hlínou? Cítíte ten ocas létavice, který vám odsekl z očí mázdru lásky ke stvoření? Cítíte málo, zoufale málo, pořád málo.

Bruno Schulz byl ubit v ghettu při druhé světové imbecilitě. Bruno Schulz, který slovy dral stromy ze země i s kořeny, který slovy mazal máslo na chleba, který slovy trestal a dováděl k šílenství, který slovy křísil mrtvé a hubil živé. Bruno Schulz, génius slova, básník, exekutor života, byl ubit partou tupců vyznávajících smrdutý dech demagogie a nelidskosti. Zatracený Bůh, zatracená tupost, zatracené stvoření. Bruno Schulz skonal rukou tohoto světa, ač v jeho slovech celý svět povstal a stal se živoucím. Není života bez básníků. Kdo by světu řekl, že je světem a kde se nacházejí jeho krásy, kanoucí, slynoucí, luněné a zpuchřelé? Bez básníků zahynul by svět a stal se jen koulí plující kosmírem. Jak nudnou a nezajímavou koulí. Jen hypotéky, ploty a mezinárodní situace. Parta tupců nezahubila stvořitele, ten si tu s námi ve své zrůdné nelásce stále pohrává, parta tupců ubila tvořitele, jehož úlohou bylo mstít se nádechům a výdechům celého světa. Ne se za ně trapně vykupovat. Hypoteční úvěry už tu byly a hnaly se ad absurdum přes Krkonoše až bůh ví kam. Schulz se mstil, vybíjel lehké žití těžkými slovy, která…která…která…

Skořicové krámy mají děj, ale není potřeba ho vnímat. Je nedůležitý. Skořicové krámy děj nepotřebují. Stačí jim slova. Popis lopuchu uvrhávající čtenáře do transu erotického běsnění. Popis ruky hladicí tvář děvčete drásající čtenářovu těžce vybudovanou sebedůvěru a posílající ji kamsi, neznámo kam. Hic sunt leones a bílá místa čtenářovy duše, která po nalezení, pokusí se čtenář obejmout mokrým ručníkem a udusit, zardousit, umlčet, zničit. Záhyby duše se zahryznutými puchýři bolesti, před kterými není uniku. Rozlézají se a požírají s čtenářem i sebe navzájem.

Se Skořicovými krámy vytěží čtenář ze své podstaty prase, které lízajíc stránky knihy, pokouší se k oční hostině dostat se i ústy. Bude mít pocit, že taková slova, v takových dimenzích, musí rdousit i chuťové pohárky, nejen rohovku. Zaletovat se před takovou knihou, protože je smrtelně nebezpečná, zahajující rozklad v pochopení, v osvícení.

Skořicové krámy, ač kniha vpravdě beletristická, přesto v básnictví oděná a básně, ty se nesmí požírat po velkých kusech, nýbrž ochutnávat po doušcích, rozjímat o nich, snažit se na ten moment prozření stát jimi. Při přesycení básněmi, lze k poezii začít pociťovat nenávist a odpor.

Knihu Skořicové krámy vydalo nakladatelství Dauphin