Co všechno se mohlo stát?

Recenze

Vytvořeno 3. 6. 2013 3:00

Autor: Pavla Huřťáková

Marie Antoinetta je asi nejznámější královnou francouzské historie, pomineme-li královnu Annu z Dumasových Tří mušketýrů. Nebývá vykreslena právě lichotivě. Faktem však je, že současná historie ji do velké míry „rehabilitovala“, ale pověst je silnější než vědecké studie.

Juliet Grey se snaží ve své románové trilogii, kdy Raná léta ve Versailles představují první díl, tuto její špatnou pověst napravit. Sama říká, že se do ní a jejího manžela Ludvíka Augusta zamilovala, proto se rozhodla ukázat je světu v jiném světle. S mladičkou desetiletou dívenkou se setkáváme ve chvíli, kdy se rozhoduje o její budoucnosti – na politické šachovnici své matky Marie Terezie začne hrát hlavní roli v momentě, kdy císařovna zvažuje možnosti posílení vazeb mezi Francií a Rakouskem. A jak jinak než sňatkem?

Marie Antonie, jak se mladičká arcivévodkyně jmenovala, však do té doby byla trochu zpovykané, neukázněné nejmladší královské dítě, kterému se postupná přeměna na francouzskou dauphinku ani trochu nelíbila. Leč neměla na výběr. Její vzdělání skončilo o čtyři roky později, kdy si nejprve v zastoupení bere Ludvíka Augusta, aby se následně vypravila ve skvostné ekvipáži do svého nového domova.

Tvrdý střet s realitou ji čeká záhy, při předání nevěsty se tato musí zbavit všeho rakouského, kdy je jí násilím odebrat i její psí mazlíček Mops. Neméně ji trápí to, že od francouzské královny, jíž se v budoucnu stane, se očekává mužský dědic trůnu. Ale počít s manželem, který není schopen fyzického aktu, je nemožné. A oči mu svítí mnohem více při zmínkách o jídle, než při pohledu na ni. Což je pro ni ponižující zkušenost.

Jeho zmatený pohled mne rozesmál. „Jsem přece vaše žena a za bílého dne vás téměř nevidím!“ provolala jsem s jistou dávkou nuceného veselí. „Jen jsem vám chtěla popřát úspěšný lov a připomenout, že mi budete scházet.“
Očividně se cítil zaskočen. „Ach tak.“  Plaše unikl mým zorničkám, zadíval se na podlahu, přenesl váhu z nohy na nohu. „Pak tedy myslím, že mi budete také scházet. Naštěstí se uvidíme při obědě.“ Pomyšlení na jídlo mu rozjasnilo tvář, avšak když před ním lokajové pohotově otevřeli další dveře, dočkala jsem se nepříjemného překvapení.
(Juliet Grey, Marie Antoinetta: Raná léta ve Versailles. Praha: Domino, 2012. s. 253.)

Marie Antoinetta, jak si musela nechat nyní říkat, si na francouzský dvůr zvyká jen těžko. A je-li to tak možné říci, francouzský dvůr si nikdy nezvykne na ni. Nikdy jí neodpustí, že je Rakušanka.

Kniha Juliet Grey je napsána velmi čtivě, vyhýbá se v textu chybám i zažitým klišé. Některá fakta nesouhlasí s historickými skutečnostmi, ale literární fikci autorce ráda odpustím. Nečekejte žádný dramatický děj, velmi precizně jsou popsány zvyky, obyčeje i místa, v nichž se hlavní hrdinové pohybují. Máte proto pocit, že se pohybujete spolu s hlavními hrdiny.

Raná léta ve Versailles doporučuji každému, kdo má rád dobrou knihu, při které se nejen pobaví, ale i nenásilně poučí.

Knihu Marie Antoinetta: Raná léta ve Versailles vydalo nakladatelství Domino