Neklidné dvacáté století

Recenze

Vytvořeno 15. 6. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Pokud chtěl Michael Třeštík vyjádřit nejistotu lidských osudů v průběhu dvacátého století, nemohl si jako název a motto zvolit lepší citát než bonmot Woodyho Allena: „Chceš-li rozesmát pánaboha, mluv s ním o svých plánech“. Podobné pochybnosti o smyslu dlouhodobého plánování vyjádřili ironií tvůrci českých Básníků ve větě: „A dále už samá pozitiva a sociální jistoty". Podíváme-li se na dějiny dvacátého století s odstupu, vidíme, jak snaha některých lidí dělat si plány do budoucna byla pošetilá.

V mé rodině se traduje historka o jednom z mých strýců, jehož životním snem byla koupě chaty. Šetřil, šetřil, ale vždy, když měl už téměř našetřeno, stalo se něco, co jeho úmysly zhatilo. Jedna válka, druhá válka, měnová reforma… Stejně dopadlo mnoho jiných lidí. Na takové projevy nepřízně osudu lze pohlížet s pousmáním, nelze je srovnávat s úděly lidí, kteří ztratili na dlouhá léta svobodu, či dokonce život jen proto, že se narodili v určité rodině, měli jakési ambice nebo za války bojovali proti nacismu v jiné uniformě.

Michael Třeštík si za hrdiny knihy vybral své nejbližší. Z jejich vyprávění, dopisů a deníků vytváří příběh procházející skrz celé dvacátí století. Karel Čapek ve svém Obyčejném životě dokázal fascinujícím způsobem odkrýt pozoruhodné zvraty probíhající ve zdánlivě poklidných a monotónních životech. Michael Třeštík to měl zřejmě poněkud jednodušší, to, co prožívali jeho rodiče, rozhodně fádní nebylo. Autor začíná zápisky, které si vedl jeho otec, když po vypuknutí první světové války odjel na ruskou frontu, upadl do zajetí a stal se legionářem bojujícím proti bolševikům.

Zvrat, vyvolaný první světovou válkou, nebyl v životě Vladimíra, autorova otce, zdaleka jediný. Zde stručný seznam – návrat z Ruska domů, vznik Československé republiky, druhá světová válka a okupace Československa, ukončení války, vítězství komunistů v roce 1948, represe v padesátých letech, relativní uvolnění poměrů v letech šedesátých, pražské jaro i následující okupace vojsky Varšavské smlouvy, normalizace, postupný rozpad sovětského impéria po Brežněvově smrti a revoluce v listopadu 1989.

Přestože se autor bohatě rozepisuje o osudech svého otce, podrobněji, a zdá se, že i s větším respektem a obdivem, se věnuje své matce Libuši Třeštíkové, rozené Sulanové. Často zdůrazňuje, jak nevšední, krásná a inteligentní žena to byla. To k ní přitahovalo mnoho mužů. Autor se nezmiňuje o tom, kam až jejich obdiv a dvoření zašlo, rozepisovat se o mimomanželských vztazích vlastní matky by zavánělo bulvárem. Přesto se lze jakéhosi náznaku na konci knihy dočíst. Vše však zůstává v mezích dobrého vkusu. Libuše Třeštíková se neváhala věnovat odbojové činnosti v době protektorátu a její syn Michael mimoděk ve své knize staví do protikladu její statečnost a selhání svého otce, který se v době normalizace snažil vyjít s vládnoucím režimem i za cenu značných ústupků.  

V knize se setkáme se jmény mnoha známých osobností, se kterými se autorovi rodiče za svého života setkávali a s některými z nich se přátelili. Byli mezi nimi literáti, hudebníci i politici.

Třeštíkův román začíná jako obyčejný životopis dvou vzdělaných a inteligentních lidí s nevšedním osudem. Čtenář ale může zpočátku váhat, s jakým záměrem autor knihu psal. Jako vzpomínku na své rodiče nebo na dobu, v níž žili? Teprve v závěru knihy, ke konci Libušina života, začíná více do popředí vystupovat její povaha, touha po klidném ukončení života bez toho, aby byla uměle udržována při životě za cenu ztráty soukromí a lidské důstojnosti. Má strach, že zbytky jejího života budou degradovány na pouhé přežívání tělesné schránky. Při neustálém zdokonalování lékařské techniky hrozí takový osud komukoliv. Za cenu vynaložení nesmírných finančních prostředků je ve vegetativním stavu udržováno mnoho lidí, i přesto, že kdyby mohli, odmítli by to. Je zřejmé, že rozhodnutí o ukončení existence není pro nejbližší příbuzné jednoduché, mnohdy jim ani nepřísluší. Jde o jednu z mnoha pastí, které rozvoj vědy připravil pro naše svědomí. Popis umírání Libuše Třeštíkové dokázal autor pojmout bez zbytečného sentimentu, a přesto nesmírně citlivě. Podařilo se mu do textu vkomponovat i mírně zparodovat dojemné konce příběhů, v nichž hrdinové cítí smrt svých blízkých, i kdyby byli na druhém konci světa.

Kniha Michaela Třeštíka patří sice k mohutnému proudu literatury vycházející ze vzpomínek na minulé století, ale zároveň k těm, které jsou pojaty s nadhledem a bez zbytečného patosu. Místo toho, aby si autor stěžoval, jak byl on a jeho rodina perzekuováni, vypráví jednoduše a přímočaře jejich osud, vše ostatní zůstává pod povrchem textu.

Knihu Chceš-li rozesmát pánaboha vydalo nakladatelství Gasset