Text jako diagnóza

Recenze

Vytvořeno 12. 6. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Některé knihy se zrodí, doputují na své místo do knihkupectví a tam tiše a trpělivě čekají na svého čtenáře. Jiné vpadnou na trh s velkým halasem, hemží se, vyskakují a pokřikují: „Přečti si mě!“ Nic z toho nevypovídá o kvalitě textu, ale dopředu ovlivňuje postoj potenciálního čtenáře. Rozhodnutí, jakou cestou jít, zda cestou vyššího prodeje, nebo klubového zaměření, není pro autora jednoduché, naštěstí většinou podobné dilema neřeší, často to vyplyne ze záměru vydavatele, někdy z naturelu autora. Podle některých recenzentů patří kniha Adama Georgieva Večeře u spisovatelky k těm halasným. Přiznám se, že přestože se vědomě snažím nesměšovat dílo s jeho mediálním obrazem, přechází často tato snaha v boj s nejistým výsledkem.

Próza Večeře u spisovatelky má velmi jednoduchý děj, ostatně ani není podstatný. Jde o vztah zralé autorky Evy K. a mladého literáta Adama G., jenž směšuje úctu k ikoně, přitažlivost mládí, nerovnou lásku, oporu v cestě nahoru a mnoho dalších složitých emocí. Výstižnější než „vztah“ je slovo „poměr“, ne ve smyslu milostné známosti, spíš jako vzájemný postoj jednoho vůči druhému. Během času se pomalu vyvíjí, nelze přesně definovat kam, protože směřování komplexu se obvykle vzpírá jednoduchému popisu. Čtenář se nesmí napoprvé nechat zmýlit přeskoky z jednoho času do druhého. Autor ovšem pravidla temporálního tance zveřejňuje, kapitoly jsou číslovány jako obrazy, nikoliv postupně – po obrazu 88 následuje obraz 21 a podobně. Pokud by si čtenář přál, může v knize listovat, vyhledávat posloupnost děje a číst tak trochu jinou knihu, než napsal autor.

Témata knih Adama Georgieva lze označit za provokativní a Večeře u spisovatelky to potvrzuje. Přispívá k tomu několik faktorů. Jména, vyskytující se v textu, jsou reálná a autor se dokonce se ani nesnaží skrýt identitu svých „obětí“ za nějaké průhledné zkomoleniny. V kontrastu s prohlášením na začátku, že postavy jsou smyšlené, představuje celou řadu známých osobností a jeho hrdinové Eva K. a Adam G. komentují jejich reálné činy a kroky. Chápu, že ne všichni jmenovaní jsou potěšeni, a autor to zjevně ani jako poctu nemyslel.

Druhým výrazným faktorem jsou autorovy vyhraněné názory na současnou dobu. Výrok, který musel popudit mnoho lidí, je velmi často citovaná věta: „Dal bych přednost cenzuře před diktátem trhu.“ Způsobů, jak ji interpretovat, je mnoho, bývalí disidenti si jistě vyberou ten, který nejvíce uráží jejich minulost. Nelichotivých pohledů na společnost v širším i užším slova smyslu je v knize hodně a často vyjadřují názory mnoha lidí. Rozdíl je jen v tom, že část z nich mlčí, někteří si uleví nadáváním v hospodě a jiní se smíří s nepříjemnou skutečností a hořkost v sobě potlačí.

Konkrétnost Večeře u spisovatelky i autorovo prohlášení, že „vše je pravda“, vytvářející dojem, že nelze jinak, než ji interpretovat skrz autorovu osobnost. Jistě, autor je součástí svého díla, ale kniha má právo na samostatnou existenci, na něm nezávislou. Snahu o výklad hraničící s diagnostikováním psychického stavu bych nechal na doktoru Freudovi a jeho nástupcích. Nerad ztotožňuji autora s jeho postavami. Často by to bylo velmi snadné. Zůstanu tedy u toho, že hlavní hrdina Adam G. je homosexuální gerontofil. Na homosexuály si bohudík společnost už částečně zvykla a jejich zaměření už nevnímá jako úchylku tak často, někdy se ale vztahy mezi lidmi s velkým věkovým rozdílem nepřecházejí tak snadno. Většími věkovými odstupy v případě staršího muže a mladé ženy nás bombarduje bulvár ve zprávách z „vyšší společnosti“, v případě knihy Adama Georgieva jde opět o stav vzbuzující emoce v mnoha případech negativní.

V určitém smyslu je Večeře u spisovatelky podobná dílku Ireny Obermanové Tajná kniha – nechť se Adam Georgiev neurazí. Rozdíly, které způsobily, že Večeře u spisovatelky je dobrá a Tajná kniha balancuje na samé hraně trapnosti, jsou téměř učebnicové. Mediální kampaň rozpoutaná spisovatelkou byla snad nejhorší. Kolem knihy Adama Georgieva se také cosi rozpoutalo - nehodlám to komentovat to, co si zájemce může vyhledat sám - ale důležitý je postoj autora. Po stránce obsahové nechci oba texty srovnávat, jde o poněkud jinou ligu.

Próza Adama Georgieva obsahuje mnoho rysů poezie. Symboly, náznaky, z relativně krátkého textu a z mála informací je čtenář schopen rekonstruovat rozsáhlý příběh, do něhož vkládá mnoho z vlastního života. V textu číhá několik pastí v podobě vymezení se autora vůči některým osobnostem a jevům současné společnosti. Kdo se do nich chytí, ztrácí schopnost proniknout hlouběji. Věřím, že čtenářů uvízlých na této mělčině nebude mnoho a většina z nich ocení i další aspekty Georgievovy prózy. Skutečnost, že Adam G. je sám autor a Eva K. Eva Kantůrková, má sice svůj význam, ale není to význam jediný. Na závěr jedna velmi nepodstatná poznámka: velké a výrazné písmo je skutečným balzámem pro oči unavené četbou.

Čtěte také: rozhovor s Adamem Georgievem

Knihu Večeře u spisovatelky vydalo nakladatelství Petrklíč