Život v originálním balení

Recenze

Vytvořeno 18. 6. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Když se láska mezi manžely změní ve velkou nenávist a když jsou ve své zášti tak zaslepení, že neberou ohledy ani na své děti, odrazí se to zcela zákonitě na jejich psychice. Problémy mohou přetrvávat léta, děti si svá traumata nesou až do dospělosti, jakkoliv se je v sobě snaží potlačit. Na toto téma byly už popsány celé stohy papíru s odborným i beletristickým zaměřením. Narušených rodinných vztahů je na světě dost a knihy o nich naleznou hodně čtenářů, kteří se identifikují s literárními hrdiny, protože jejich zkušenosti jsou podobné. 

Právě proto, že jde o téma celkem časté, je pro autora nezbytné zamýšlet se nad méně obvyklou formou, pokud chce svůj text odlišit od jiných. Lidmila Kábrtová originální způsob vyprávění nalezla a její román Koho vypijou lišky je opravdu nezvyklý.

Autorka text složila z krátkých příběhů se samostatnou pointou, fungujících jako jednotlivé kapitoly. Pomocí těchto kusých oddílů skládá dohromady historii jednoho života a přes svou stručnost je překvapivě výstižná. El se narodí manželům, kteří nevstupovali do manželství z vášnivé lásky, její maminka do něj byla spíše vmanévrovaná. Otec tráví raději večery u piva, spory provokované otcovou opilostí vedou ke konci. El zůstává s matkou a dědou. Elina dětská duše je izolovaným podivným životem deformovaná. Matka promítá svou nenávist k otci do El, trestá ji za jeho domnělé i skutečné hříchy.

El vyrůstá v podivném citovém vakuu, děda ji nedokáže nahradit otce, představy o životě i celkové chápání světa, které od něj může čerpat, jsou plné anachronizmů, realitu překrývají povídačky. V tomto bodě je Elin a dědův vztah podobný vztahu děda a pasáčka z Fuksova Pasáčka z doliny. Podle jedné z takových zkazek dostala kniha Lidmily Kábrtové svůj název. 

„Povídej dědo…“
„Znáš ty lesy kolem nás…“
El přikývně.
„Nikde nekončej.“
„Jsou tam králíčci?“
„Ne. Jen lišky.“
„Lišky?“
„Mocný lišky.Čekaj.“
„Na co?“
„Na každýho, kdo vykročí jiným směrem.“
„Já chodím všude dobře.“
„Každý jde někdy špatně.“
„Co mu udělaj?“
„Vypijou ho.“
(Kábrtová, L. Koho vypijou lišky. Brno: Host 2013, str.54)

Jednotlivá období, vzhledem k jejich stručnosti by se dalo říct ochutnávky z Elina života, jsou pečlivě zarámovaná daty a úryvky z tehdejšího tisku. Zprávy, zabalené do socialistického žurnalistického žargonu, evokují atmosféru minulých let a zároveň formou jakéhosi motta dokreslují nevyřčené myšlenky hlavní hrdinky. Datování kapitol začíná rokem 1970, ale nepokračuje kontinuálně do současnosti. Mezníkem je dědova smrt, tvořící symbolický předěl v roce 1983. Závěr a konečné shrnutí do jediné krátké větičky je situován do roku 2011, tedy do úplně jiné doby. Autorka svou postavu zasadila do doby, kterou sama nejlépe zná, El vyrůstá zároveň s ní. Není v tom potřeba hledat podobnost životních příběhů, vyprávění ale získává na autenticitě právě věrohodností pocitů dívky v daném věku v dané době. Dnešní generace autorů se snaží různými způsoby zachytit své mládí a dospívání v nelehké době normalizace. Způsob, který zvolila Lidmila Kábrtová, patří rozhodně k těm nejoriginálnějším a jednoznačně vyčnívá z proudu současné literatury. Vybraný formát jí sice jistým způsobem omezil, ale zároveň ji nutil k přesným a stručným vyjádřením, čtenář se nemusí prodírat džunglí popisných pasáží a zdlouhavých niterných pocitů. Přes svou stručnost není kniha jednoduchým a odpočinkovým čtením, ale má potenciál čtenáře obohatit.

Knihu Koho vypijou lišky vydalo nakladatelství Host