Umění dobře umírat

Recenze

Vytvořeno 1. 7. 2013 3:00

Autor: Štěpán Cháb

Lidstvo samo o sobě je velmi smutnou pochodovou muzikou evoluce života. Ač je schopno vědomě tvořit krásu a mělo by si uvědomovat, že právě pro tuto pavědu sem bylo dodáno, tvoří prakticky jen hnus a z hnusu vycházející krásu. Krása tlejícího masa je ovšem natolik relativní, že by si jeden ukroutil hlavu údivem, nežli by došel k tomu správně laděnému a tedy i obdivnému a duši uchvacujícímu ach. Nejinak je tomu s knihou Francouzské umění válečné od tuze nadějného autora Alexise Jenniho, který zpronevěřil v roce 2011 svou levici k převzetí Goncourtovy ceny a tím se zařadil mezi jakési korporace francouzské literatury, před kterými se v úctě klečí a s napětím se čeká na to, odkud ten pohlavek přijde příště.

Říká se, že muž, který nezažil válku či alespoň povinnou službu v armádě, touží zbytek svého smutného života po náhražkách ve formě válečné literatury, válečných filmů či, v intelektuálních kruzích, alespoň po válečných rytmech domorodých bong. Alexis Jenni vyrůstal v přísně (?) pacifistické rodině, kde bylo na válku pohlíženo jako na něco neslučujícího se s lidskou důstojností. Už jen pomyšlení na válku bylo bráno, předpokládejme, jako přitěžující okolnost. Alexis Jenni se s neexistencí vlastní bestiality vyrovnal po svém. Mlácnul po lačném prostoru válečnou knihou, která se může jevit jako dílo protiválečné. Nu, proč ne. Válka je vůl, k tomu se dá dojít pouhou dedukcí. Nejlepším argumentem proti válce jsou mrtvá těla zbavená všech nadějí do budoucna, v kterých si mohlo hrát dítě se svým otcem, v kterých se mohlo pod měsíční oblohou vnikat do překrásné ženy citlivým veršem lásky, v kterých se mohlo jen tak válet pod duchnou a dumat, jitřit své myšlenky. A namísto toho se tlí, v Alžíru, v Indočíně, v Rakousku, v lágru, v objetí červů a plísní, v područí hniloby. Stačí ukázat na násilnou smrt a život se začne projevovat ve všech svých barvách. Většinou si k tomu vezme triko s ostrou výtkou na plecku a demonstrantovu květinu určenou k zaslepení mušky na zbrani protivníkově.

Před katedrálou života postává štrúdl lidstva. Každodenní běh za naplněním žaludku a odbavením dalších tělesných pochodů dává mu zapomenout, že je stvořením, nikoliv jen produktem. Ohavný jek válečného stroje podkopává onu krásnou každodennost a do nádechů přidává více výdechů. V úvodu si hlavní postava všímá faktu, že v souboji kladiv s názvem Operace pouštní bouře, oplakává televize, tedy mediální saň, každou jednotlivou oběť spojenecké armády, za kterou stojí dalších tisíc a tisíc obětí, ovšem obětí anonymních, protože na té špatné straně se narodivších, za které nepláče ani sousedovic jezevčík. Jenni se pozastavuje nad malostí heroických velkých, kteří si s nepřítelem již nehrají jako kočka s myší, protože i myš může hryznout, ale jako plamenomet s kučeravými kadeřemi.  V hlavě začíná bujet nápad, že vše není tak, jak se zdá. Hrdinové ve válce nejsou, protože, dedukce je věc zlá, válka je skutečně vůl, proti kterému se ještě nepostavil dostatečně vznětlivý a zároveň důstojný toreador. Hrdinové ve válce nejsou, protože není hrdinstvím zabít.

Vedle odporu k umění smrti, vypsal se autor i z lásky k jazyku. U této položky je potřeba vyzdvihnout překladatelčinu nádhernou češtinu, která se vmohla do celého ducha knihy, a ač slova chválila autorovu francouzštinu, vykvetla z toho, zpod rukou překladatelky Danuše Navrátilové, óda na češtinu. Ač byla kniha průvodcem lidskou bestialitou, může se stát, že se čtenář orosí nad krásou sdělení, nikoliv ovšem sdělovaného.

Kniha je rozdělena na dvě úzce související roviny. Jedna se točí kolem znuděného a nynější dobou k opuštěnosti donuceného mladíka, který volí mezi frajlí a fuchtlí, aby se domohl filozofických úvah, které jen tak, jak se to tak poslední dobou v literatuře děje, poplkává a pláče nad prázdnotou sebe samého. Druhá rovina je pak rovinou příběhu, nad kterým se klenou spouště „nepřátel“, nad kterým se rozevírá chřtán válkychtivých mocných, kteří si stále odmítají uvědomit, že člověk je mocný i ve své nekonečné bezmoci. Jen kdyby si to blbec konečně uvědomil a svou bezmoc zúročil tím správným směrem. Obě roviny se doplňují z větší části svou absurdností. Prázdnota všedního života hozená do tu mírného, tu nemírného konzumu a prázdnota válečné mašiny, která dříve mohla být i člověkem. Pohled z větší dálky svlékne postavy knihy a začíná si všímat, že právě takové žití je žitím bez života.

Francouzské umění válečné se dá bez uzardění připojit k velké literatuře, která mluví velmi nahlas a nemá potřebu čtenáře šetřit berličkami fantaskních zvětralostí. Jsme tu, abychom umírali pro vrchnost, cvičme, vydělávejme, vychovávejme, dýchejme, budeme povoláni ke své povinnosti bránit národ / ideu / náladu / mezinárodní pakty mocných. Užívejme si volno, které nám bylo dáno do doby, než námi proletí kulka vykonstruovaného nepřítele. A umírejme s vědomím, že jsme mohli být my tím vrahem, který střelil nepřítele, tedy umírejme s úsměvem na rtech vděčni za to, že my jsme tou obětí války. Obětí vola.

Knihu Francouzské umění válečné vydalo nakladatelství Argo