Dopisy a sny

Recenze

Vytvořeno 9. 7. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Těžko zazlívat milujícím rodičům jejich snahu pomáhat svým dětem, chránit je a odstraňovat jim z cesty veškeré překážky. Kde ale končí rodičovská láska a začíná sobecká snaha ovládat, se velmi nesnadno určuje. V novele Ivany Myškové Nícení najdeme mnoho míst, nad nimiž se můžeme v tomto směru zamyslet a snažit se hranici mezi láskou a sobectvím najít.

Pokud po novele Nícení sáhneme, musíme být připraveni, že žádný souvislý děj nenajdeme. Vlastně by se děje v knize nedořezal. Hermína – hlavní hrdinka – píše dopisy. Různé. Adresované, neadresované, odeslané, neodeslané. Z jejich obsahu pomalu vyplouvá na povrch Hermínina složitá osobnost, její fobie i příčiny iracionálního chování. Zdá se, že člověkem, který hrdinku nejvýraznějším způsobem ovlivnil, je její matka. Sama hrdinka si přiznává, jak veliký vliv na ni má, a nazývá ji „Předobraz“. To ovšem neznamená, že ji obdivuje, že by chtěla být jako ona. Onen „Předobraz“ je nechtěný. Často se začínáme podobat svým rodičům - čím jsem starší, tím více - aniž bychom to dělali vědomě, či po tom toužili.
Nezúčastněný pozorovatel by určitě usoudil, že Hermína má milující matku, která jí všestranně pomáhá. Hermína to vidí jinak. Blahosklonnost, s níž matka za svou dceru vše dělá, trpitelská póza je pro Hermíninu duši devastující natolik, že se neustále promítá do jejího života i do jejích snů. Rozklíčovat symboly, jimiž je novela protkaná, není jednoduché, Ivana Myšková čtenáři nepodává pomocnou ruku. Smíchává zdánlivou realitu transformovanou očima Hermíny do jakési subjektivní koláže, v níž převládají emoce a volné asociace.

Nemocnice – noc. Jdu spoře osvětlenou chodbou na procedury, s neznámou samozřejmostí si je ale dělám sama. Lehám si na lehátko (nemocnice je pustá, nablízku žádný ošetřovatel ani noční hlídač) a zavádím si snad nějakou infuzi, čekám na číslo 3 nebo 4, pořád mám ale pocit, že to ještě nestačí, skončím teprve, až naskočí pětka.
Lehátko z jiného úhlu nebo jsem si na jiné sedla, všude se svítí: odmotávám si obvaz z nohy, tu se v místnosti objeví dva muži, jeden druhého veze na vozíčku, vozíčkář se hlasitě směje, právě se dozvěděl, že už nikdy nebude chodit, že zůstane na vozíku. Druhý ho doveze k lehátku, popadne ho a povalí přímo na mě. Vozíčkář se směje ještě divočeji, laškuje se mnou. Nejprve se bráním, ale pak se upokojím – bude nám spolu dobře.
(Myšková, I. Nícení, Praha: FRA 2012, str.96)

Podstatnou část dopisů tvoří sny. Nelze je určitě rozlišit od představ či skutečnosti, text nese stopy surrealistických vizí. Účinek je umocněn bohatým jazykem, jímž autorka vládne. Není náhodou, že v anotaci knihy je použita charakteristika z pera Alexandry Berkové (1949 – 2008), která hovoří o vytříbenosti a kultivovanosti výrazu. Je nutno přiznat, že styl Ivany Myškové je tvůrčímu stylu Alexandry Berkové podobný, přestože obě ženy dělí více než třicet let. Témata objevující se v novele Nícení jsou samozřejmě blízká věku autorky, v prózách Alexandry Berkové se spíše reflektovala zkušenost ženy středního věku.

Debutu mladé autorky dali porotci, nominující knihy do nejužšího výběru Ceny česká kniha, přednost před knihami mnohem zkušenějších autorů. Přestože titul nakonec cenu nezískal, sama nominace je pro začínající autorku velkým úspěchem, ale i významným závazkem.

Knihu Nícení vydalo nakladatelství FRA