Zpochybnitelná hranice snu a skutečnosti

Recenze

Vytvořeno 10. 7. 2013 3:00

Autor: Petr Měrka

Jasutaka Cucui je, jak je již ze jména zřejmé, autor japonského původu. A pokud zmíníme tento národ, vyplyne nám na mysli estetika spjatá s krutostí, bolestí a čestností. Jejich pojetí krásy je zcela odlišné toho našeho a na některé jedince může působit až odpudivě. Okouzlující za jakýchkoli okolností však zůstává smysl pro jednoduchost.

Zde leckomu vytane na mysli móda japonérií a japonské kultury vůbec, jež postihla v druhé půlce 19. století Evropu. Zejména pak Francii, ale samozřejmě nejen ji. Nicméně v Paříži se v té době soustředila špička světového malířství.

Ne nadarmo bývala zvána Mekkou uměleckého světa a lákala, a snad i dodnes láká, umělce z celého široširého světa. Ačkoli ne asi tolik, jako tomu bylo v éře spadající před První světovou válkou.

Jedním vůbec z nejznámějších výtvarných tvůrců je patrně Hokusai (1760 až 1849), jehož působení spadá do období Edo. Jeho práce měla velký vliv kupříkladu na van Gogha.

Román Paprika, jenž původně vycházel v tisku na pokračování, zpočátku evokuje do jisté míry velmistra sci-fi žánru (ačkoli jeho metafyzické romány, hlavně z pozdějšího období, nesnesou jakéhokoli škatulkování) Philipa K. Dicka. Jde především o jemnou rafinovanost jakou je nám předkládána struktura světa, z něhož se později vyklube samotná zápletka celého příběhu. Přibližně však od první třetiny začíná vítězit nad popisem dynamika vyprávění s výraznou přítomností dialogů. Dominující se tak stává zkratkovitost s již zmíněným smyslem pro jednoduchost. Je tak zde ponechán obrovský prostor pro čtenářovu vlastní fantasii.

Z knihy samotné se pak bezděky dovíme mnohé o mentalitě tohoto hrdého národa, jakým Japonci, čím dál tím víc bažící po západním stylu života – především pak podléhajíce amerikanizaci, čímž se vzdalují, ke své škodě, neodvratně tradici –, jsou.

Tradice však všeobecně berou za své a to ať se nacházíme v kterékoli končině světa.

Výraznou úlohu zde hraje nesmírná ambiciosnost se smyslem pro povinnost. Vzájemná soutěživost pracovníků psychiatrického institutu, s nímž je děj úzce propojen, se zvolna přelévá do nevraživé zášti vyvedené do fatální krajnosti, za níž se vražda dá bezesporu považovat. A protože výraznou, vlastně určující, úlohu zde mají sny a přístroj zvaný DK mini, jenž umožňuje jejich zhmotnění v reálném světě, je zde uplatněna hýřivá představivost na samotném pomezí surreálna a absurdního dramatu.

Jasutaka Cucui je mistrným kritik mezilidských vztahů. Nemalou úlohu zde také sehrává erotika a svým způsobem je výrazný šovinismus s jakým tamější muži přistupují k ženám. Obdivují ideální krásu v podobě mladé dívky, stydí se, touží po ní, hodlají za ni položit života a ona k nim vzhlíží ne jako k idolům, ale spíše falickým symbolům, čímž sama sebe dehonestuje. Nutno však podotknout, že terapeutka Paprika – ona mladá atraktivní dáma – je pouhou literární postavou, skrze níž nám její autor zprostředkovává svůj pohled na svět, jemuž rozhodně neschází smysl pro satiru s prvky černého humoru.

Román Paprika je mimořádně dobře napsaná kniha, která vás nemá naději nudit a to až do samotné poslední stránky. A naopak, čím je děj přímočařejší, tím víc narůstá napětí.

„Ašmodaj nakonec zmizel a jako důkaz, že tu vůbec kdy byl, po něm zbyly jen trosky zničené zdi. Jenže vzápětí se v zahradě před ústavem zhmotnila desetimetrová socha Buddhy a s osvíceným milosrdenstvím začala drtit novináře, kteří v panice vybíhali z budovy. Několik z nich skončilo svou životní pouť absurdně rozdrceno noční můrou. Poté se Buddha vydal honit auta, ve kterých se přeživší snažili uprchnout. Od ústavních bran se vydal hlavní ulicí pryč, až nakonec došel do zábavní čtvrti, kde začal bez rozdílu útočit na všechny chodce i auta, kteří mu padli do oka. A uprostřed vší té zkázy a smrti se Buddha smál obhroublým smíchem vycházejícím až odkudsi z karmínových hlubin jeho hrdla.
(Cucui, J. Paprika. Přel. A Křivánková. Odeon: Praha, 2013, s. 192 až 193)

Knihu Paprika vydalo nakladatelství Odeon