Gorilí přítel a ochránce

Recenze

Vytvořeno 29. 7. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Obdivuji lidi, kteří dokázali podřídit celý svůj život jednomu cíli, věří mu a jsou se schopni přenést i přes občas se vtírající pochybnosti. Snad jim i trochu závidím, i když nejsem naivní a vím, že taková cesta se dá těžko skloubit s tím, co si většina lidí představí pod pojmem ideálního života. Je plná odříkání, boje i zklamání. Marek Ždánský, bývalý ošetřovatel goril zoologické zahrady v Praze Tróji o tom ví mnoho, může vyprávět a často vypráví. Na rozdíl od lidí, vyžívajících se v mediální pozornosti, motivace Marka Ždánského nemá narcistické ani zištné pozadí. Kniha Gorilí táta, kterou podle jeho vyprávění napsala Markéta Pilátová, sice pojednává o něm, ale hlavně o gorilách.

O chovu goril v pražské zoo ví u nás téměř každý, spousta lidí si vybaví, kdo je to Richard a kdo Moja. Ale kdo se o ně blíže zajímal před tím, než se tehdejšímu řediteli Petru Fejkovi podařilo celý projekt chovu medializovat? Jistě, návštěvníci se u goril zastavovali, prohlíželi si je, ale k bližšímu seznámení s jejich způsobem života neměli příležitost. Kniha Gorilí táta je dalším z řady kroků udržujících pozornost laické veřejnosti. 

Na necelých osmdesáti stránkách  je zachyceno několik epizod ze života Marka Ždánského, které, jak se domnívá, jsou pro jeho cestu charakteristické a významné. Na první pohled by se mohlo zdát, že je to málo, že profesní život téměř čtyřicetiletého by mohl být bohatší, ale kdo si dokáže představit běžný pracovní den v jakémkoliv zaměstnání, pochopí, že zážitky stojící za zveřejnění se vždy loví mezi nekonečným balastem rutinní práce.

Je zajímavé, že v některých médiích je Gorilí táta zařazen mezi literaturu pro děti a mládež. Snad je k tomu přiměly ilustrace Daniela Michalíka. Vypadají trochu jako obrázky v dětské knížce, ale vytvářejí mimořádnou atmosféru. V kontrastu s těmito - na první pohled milými - kresbami jsou texty velmi vážné. Chov zvířat v zoologických zahradách není zdrojem veselých historek. V kapitole příznačně nazvané Ukrajinská noční můra Marek Ždánský popisuje transport dvou šimpanzů do ukrajinské zoo. Popisované zážitky jsou pro nezasvěcené neuvěřitelné, avšak pro lidi, kteří měli někdy možnost jednat s ukrajinskými úředníky, důvěrně známé. Marek Ždánský se na ukrajinskou epizodu nedívá shovívavě ani s odstupem, protože on by jistě byl schopen na příkoří způsobená jemu zapomenout a snad na ně vzpomínat s úsměvem. Ale na ukrajinské poměry doplatily jeho milované opice a to chovatel neodpouští.

Nejhorší ale byla za půl roku zpráva, kterou jsem víceméně čekal, a v ní stálo, že Zina s Justýnem v nikolajevské zoo uhynuli. V oficiální zprávě se psalo, že když se je prý pokusili začlenit do místní skupiny šimpanzů, tak je ostatní nepřijali a zabili je. Jenže já muslím, že prostě ukrajinská noční můra zamávala svými křídly nasáklými chudobou a drsnými podmínkami a naši šimpazi zvyklí na jinou stravu a zacházení to prostě možná vzdali. Říct, že jsem smutný, když na ně dneska myslím, je nepřesný. Rvu si vzteky vlasy a přísahám si, že už nikdy nic podobného nedopustím.
(Pilátová M., Ždánský M. Gorilí táta. Praha: Novela bohemica 2013, str.37-38)

Ani ostatní kapitoly příliš knihu neodlehčí. Útěk gorily z výběhu a útěk chovatele oknem sice může vyvolat úsměv, ale ve skutečnosti byla tato situace extrémně nebezpečná. Ale autorům nešlo o to čtenáře pobavit. Chtěli seznámit lidi s problematikou chovu, narušit zažité stereotypy o tom, že zvířata jsou v zoo nešťastná a bylo by jim lépe ve volné přírodě. Gorily patří mezi zvířata ohrožená na hranici vyhynutí. I na to chtěl Marek Ždánský upozornit.

Markéta Pilátová zpracovala vyprávění Marka Ždánského po svém. Poměrně syrový obsah bohatý na informace je interpretován s mírnou poetikou vlastní spíše ženskému pohledu. Může to poněkud rušit, ale nic to nemění na zásluze, kterou má Markéta Pilátová na rozšiřování povědomí o pražských gorilách.

Knihu Gorilí táta vydalo nakladatelství Novela bohemica