Peklo právě začíná

Recenze

Vytvořeno 2. 8. 2013 3:00

Autor: Jan Gettin

Je věta vypůjčená z nové knihy norské spisovatelky Karin Fossumové, která v dubnu 2013 vyšla v brněnském nakladatelství Host. Poklidným norským městečkem Bjerketunem otřese nevídaný čin. Několikaměsíčního kojence spícího spokojeně v kočáře najdou jeho rodiče zbroceného krví. Jak se později ukáže, šlo o jateční krev, a dítěti nebyl zkřiven vlas na hlavě. Ale kdo se může bavit podobně zvrhlým způsobem a jakou má asi motivaci?

Synopse příběhu je poměrně jednoduchá. Johnny Beskow, sedmnáctiletý disociál, který vyrůstá v dysfunkční rodině s matkou alkoholičkou, psychicky „terorizuje“ obyvatele městeček Bjerketun a Askeland. Jeho útoky připomínající spíše kruté kanadské žertíky – falešné úmrtní oznámení sedmdesátileté jubilantky, přivolaná pohřební služba k člověku trpícímu amyotrofickou laterární sklerózou, falešný telefonát z nemocnice o havárii dítěte – se jen stěží mohou vyrovnat hrůze, kterou způsobí smečka zdivočelých psů, kteří utečou jednomu chovateli. Vina jde rázem na vrub Johnnyho, protože chovatel od první chvíle popírá možnost, že by nezajistil kotec. Vrchní komisař Sejer, stárnoucí osamělý detektiv, navíc vynikající psycholog, který se pomalu musí vyrovnávat s degenerativními účinky stáří, odmítá uvěřit vzhledem k charakteru činu v Johnnyho vinu.

Příběh Provokatéra, který se rozkládá na nepříliš velkém prostoru 213 stran, není kompozičně nijak složitý. Autorka využívá er-formy vypravěče a příběh nahlíží z pohledu tří skupin postav: Johnnyho – vhled do jeho mysli, zachycení útrap s matkou, Johnnyho představy jejího konce, vrchního komisaře Sejera – Johnnyho protipólu – a obyvatel zasažených Johnnyho provokacemi. Vzniká tak kompaktní celek, který je propojen postavou Johnnyho Beskowa.

Samotným názvem knihy odkazuje autorka k hlavní postavě a vyvolává ve čtenáři už jakousi prvotní představu o tom, co by mohlo být jejím obsahem. Odkrývá v něm vztah hlavní postavy k lidem. Na druhou stranu nelze popřít, že samotným slovem provokatér, jeho významem čtenáři lehce podsouvá předsudek o hlavní postavě nahlížený optikou dotčených obyvatel, a to i přesto, že zná Johnnyho kontext, na rozdíl od ostatních, jejichž hodnocení může být, a bezpochyby je, subjektivně zkresleno. Na druhou stranu se volbou názvu pravděpodobně snaží vyhnout tomu, aby hned poskytla čtenáři interpretační klíč bez toho, aby musel otevřít knihu. Zařazením dalších motivů, především matky alkoholičky, neutěšených životních poměrů, idylického vztahu s nemocným dědečkem postupně rozrušuje jednoznačný soud, který čtenář nad hlavní postavou mohl vynést, jako by se tak stavěla do role jeho obhájce, když dokazuje, že za tím protispolečenským šklebem se ukrývá citlivá bytost. To že je a zůstává provokatérem, na tom nic nemění. Podobně rozporuplně lze klasifikovat také postavu Karstena Sundelina, otce malé Grete z úvodní scény, oběť Johnnyho provokace. V Karstenovi postupně vzrůstá napětí a agrese vůči neznámému útočníkovi, a ač to není doslovně uvedené, existuje možnost, že byl dost naštvaný na to, aby vzal spravedlnost do svých rukou.

Johnny vede své provokace adresně, není to žádný streetartový performer, který by se bavil reakcemi maloměšťáků a nastavoval zrcadlo společnosti. Je mnohem úskočnější, nejde hlavou proti davu, je poctivým čtenářem sloupků a krátce v místní drbně, většinou se seznámí s konkrétním životním příběhem právě prostřednictvím tištěného média a hledá slabé místo, do kterého by mohl tnout. Hledá, třídí, vyhodnocuje, sbírá informace, plánuje. Nic neponechává náhodě. S perfektně zpracovanou metodologií vždycky zasáhne svůj cíl a nikdy nejde naslepo. Svým provokováním jde dokonce až tak daleko, že se v přestrojení pod různými záminkami vydává ke svým „obětem“, aby se sadisticky přiživil na jejich bolesti, strachu.

Johnnyho teror vůči obyvatelům přidružených měst poněkud škodolibě rozrušuje utkvělý pocit bezpečí a jistoty, a to dokonce i v jejich domácnostech, které jsou jim útočištěm. Jeho škodolibost do nich vtrhne bez sebemenšího upozornění, převrátí je naruby a zanechá za sebou bezútěšnou prázdnotu, úzkostnou nejistotu, jako by bublina uměle udržovaného pocitu najednou praskla. Stačí mu k tomu přitom tak málo – trochu kreativity, telefon, spolupráce s novinami. Věci, které nás běžně obklopují, aniž bychom jim věnovali jakoukoli speciální pozornost, nabývají v jeho rukou pustošivé síly.

Pocity, které jsme popsali ve výše uvedeném odstavci, jsou vyčerpávajícím způsobem zachyceny v úvodní scéně s kojencem zaparkovaným na zahradě rodinného domu. V ní věnuje autorka dostatek prostoru vykreslení bezstarostnosti a útulna v domě a na zahradě Sundelinových, prvních obětí Johnnyho. Novostavba s pečlivě zastřiženým trávníkem, manželka připravující večeři a lehce se při tom pohupující v bocích, která svým extatickým nadšením až příliš připomíná stepfordskou paničku, neskrývaná láska k dítěti. Těžko by si šlo představit ostřejší kontrast k Johnnyho dosavadnímu životnímu bezútěšnu. Za těch 17 let, co je na světě, poznává akorát nadávky a kopance od své matky alkoholičky. Vztah matka-syn přerostl v rezignovanost, tupost a nenávist. „Lidi by neměli brát život jako samozřejmou věc, pomyslel si, nesmějí počítat s tím, že všechna ta pohoda bude trvat věčně. Smrt přijde za každým. Já vám ukážu...“
(FOSSUMOVÁ, Karin. Provokatér. Brno : Host, 2013. s. 37.)

Tolik k Johnnyho motivaci. Je až zarážející, jak málo mu stačí k tomu, aby tento obrázek rodinného štěstí a pohody bez sebemenšího náznaku chybičky poplival a zničil.

Společným jmenovatelem typickým pro terče Johnnyho provokací jsou slabost často jdoucí ruku v ruce se závislostí na pomoci druhých, jmenujme alespoň některé: novorozeně Greta Sundelinová; důchodkyně, která právě oslavila sedmdesátku; manželský pár, ve kterém je muž upoután na vozíček následkem als (amyotrofické laterální sklerózy).

Ústředním motivem je vyjádření oné existenciální nejistoty, která člověka ovládne ve chvíli, kdy zbytnělá bublina sebeklamu praskne. Autorka relativizuje pocity štěstí, bezpečí a jistoty jako čistě subjektivní a odvislé od míry vlastního sebeklamu a minimalizování vnějších, rušivých elementů. Zároveň na příkladu Johnnyho vynalézavosti implicitně vyslovuje znepokojivou myšlenku, jak málo člověku stačí k tomu, aby někoho vykolejil ze zajetých životních kolejí. Co je ještě znepokojivější, Johnny neměl k dispozici internet a vystačil si v podstatě s tím, co by mohl mít k dispozici klidně před 30 lety. Otázka: „Nesdělujeme toho na síti o sobě víc, než bychom chtěli,“ by pak mohla být logickým vyústěním výše uvedeného. Dalším zásadním motivem, který lze považovat za rozbušku uvádějící věci do pohybu, je alkohol a jeho nezřízená konzumace. Ten se nadužíváním Johnnyho matkou stává kyselinou soustavně napadající a rozleptávající jejich vzájemný vztah, látkou pohlcující poslední zbytky lidské důstojnosti a respektu matky v očích syna.

Johnnyho neosobní vpády do poklidných domácností svých obětí konstruuje autorka podle podobného schematu. Prvně vylíčí „bezstarostnost“ oběti, přičemž zvláštní důraz klade na vyjádření jakéhosi pohodlíčka, sepětí se světem, pocitem, že člověk je sám pánem situace a vše vychází tak, jak má... Poté následuje Johnnyho iniciativa, která oběti semele, roztrhá veškeré představy a vystaví je tváří v tvář zející prázdnotě a nejistotě. Tyto po sobě jdoucí vzdorovité výkřiky zanedbávaného adolescenta postupně otupují čtenářovu ostražitost, takže vylíčení každé další postavy a scény s sebou zákonitě nese očekávání, že se tato opět stane terčem Beskowova „žertíku“. A v tomto okamžiku, kdy i sám čtenář se náhle ocitá v pozici suverénního pozorovatele, nicnetušící oběti, která si myslí, že má příběh pod kontrolou, dochází k zvratu. Autorka podobně jako Johnny přebírá iniciativu, ruší dosavadní pravidla hry a namísto škodolibého adolescenta nasazuje něco mnohonásobně horšího... Opravdové zlo, které na rozdíl od Johnnyho neztrácí čas barvením ovcí na oranžovo či šířením poplašných zpráv.

To je okamžik, kdy do příběhu vniká ze čtenářovy perspektivy nejistota a neznámo, protože až doposud před ním autorka nic neskrývala. Připomeňme, že již od druhé kapitoly se navzdory žánrovým postupům čtenář seznamuje s hybatelem děje Johnnym – psychologií jeho postavy, rodinným zázemím, citovými frustracemi, vztahem s matkou alkoholičkou. Mohl tak vzniknout dojem, že Sejerovo vyšetřování bylo samoúčelné a čtenářovi, který ví více, nic nového nepřinesl. V této části příběhu vzniká otázka, čí vinou utekla smečka rozdivočených psů, a text na ni až do svého konce nenabízí jednoznačnou odpověď. Komisař Sejer předkládá čtenáři svou hypotézu opřenou o léty tříbený instinkt, ale Sejerův vnuk Matteus dokazuje, že ryzost jeho intuice nemusí být vždycky stoprocentní. Podobná dvojznačnost je typická i pro jednu z posledních scén zachycujících Johnnyho, a i když autorka okatě podbízí odpověď, nelze ji jednoznačně přijmout.

Karin Fossumová skvěle zvládá vypravěčské řemeslo, svět, který vytváří, působí uvěřitelně, stejně jako postavy, jimiž ho osazuje. Svým schopnostem zdatného narátora dává vyznít v těch znepokojivých pasážích, ve kterých dochází ke kontrastnímu střetu zažité a zavedené skutečnosti s novým pocitem, který je třeba zpracovat.

Knihu Provokatér vydalo nakladatelství Host