Politika a intriky v novém románu Michala Sýkory

Recenze

Vytvořeno 7. 8. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Michal Sýkora na sebe v minulém roce upozornil velmi kvalitní detektivkou Případ pro exorcistu (recenze zde). Kniha naznačila, že se v autorovi skrývá obrovský potenciál a také že před sebou máme teprve úvod do řady případů, které olomoučtí vyšetřovatelé budou postupně řešit. Nová kniha Michala Sýkory Modré stíny toto tušení potvrdila a čtenář, který se na pokračování těšil, bude určitě zvědavý, jak se postavy známé z předchozí knihy změnily a jaké budou jejich další osudy.

Hned poté, co Sýkorovu novou knihu potěžkáte v ruce, pochopíte, že se autor pustil do poněkud těžšího úkolu – do kriminálního románu. To sice nepotěší zastánce stručných detektivek, které jdou přímo k věci, ale pokud máte rádi skutečné kriminální romány, pak je to kniha určena přímo vám. Podle současné obliby zejména severských románů tohoto typu lze soudit, že se autor Modrých stínů vydal správnou, i když nelehkou cestou. Udržet spád a napětí na více než třech stech stranách není jednoduché a je potřeba mít v zásobě také dostatečný počet poutavých vedlejších dějových linek.

Podobně jako v předchozí knize tvoří jádro vyšetřovacího týmu Marie Výrová, všeobecně přezdívaná Velká Sova, Pavel Edelweiss a Kristýna Horová, mladá chráněnkyně Velké Sovy. Trojici doplňuje ambiciózní Karel Baran, pro něhož není jednoduché smířit se s faktem, že musí pracovat pod vedením ženy a na úkolech, které - podle jeho názoru - neodpovídají jeho kvalitám.

Autor se tentokrát pohybuje v důvěrně známém prostředí univerzity. Zákulisí a vztahy na vysoké škole využil v románu dokonale. Je možné, že někteří z jeho univerzitních kolegů narazí na pár známých povahových rysů nebo obecných vysokoškolských problémů, a to přes veškerou snahu autora o oddělení fikce a reality. V textu lze nalézt zajímavou polemiku točící se okolo prezentace univerzity, jejího poslání a s tím související práce se studenty. Jsou to témata, která si člověk stojící mimo akademické prostředí sotva uvědomí. Život na univerzitě ve značné míře připomíná politiku a v Sýkorově románu do politiky přímo přerůstá. A intriky se dají vysledovat i v policejních složkách. Kromě zločinu, který v kriminálním románu lze předpokládat, jsou intriky nejvýraznějším tématem knihy.

Další výraznou skupinou dějových linek jsou vztahy. Autor k nim přistupuje opravdu důkladně, každý z jeho hrdinů se s nějakou komplikací ve svém životě potýká. Marie Výrová vykazuje příznaky syndromu vyhoření, Pavel Edelweiss brání svou rodinu nejprve před destruktivním vlivem tchýně, posléze před nebezpečnými výhrůžkami. Největší talent zkomplikovat si život má Kristýna. Také v předchozí knize jí autor věnuje hodně pozornosti, její povaha a především její mládí z ní dělá vděčný autorský objekt, lépe řečeno magnet na průšvihy. Takoví hrdinové samozřejmě čtenáře přitahují víc než spořádaní muži či ženy, žijící klidným, fádním životem.

Kristýně dal autor do vínku těžký život. Má gerontofilní sklony a muži, se kterými se stýká, jsou proto většinou ženatí, usazení, neochotní změnit způsob svého života, nicméně si rádi užívají společnost mladé milenky. To je vcelku běžná situace, zvlášť v literatuře.  Kristýna se však v takových vztazích přestává cítit komfortně, začíná tušit vliv biologických hodin. Řešení, které zvolí, mi však nezapadá do celkové koncepce její postavy. Autor dal přednost cestě k dramatické situaci a ne věrohodnější variantě, která je ve větším souladu s charakterem postavy. Emoce, vyvolané dalšími událostmi, jsou naopak v kontextu její povahy uvěřitelné a pochopitelné. Čtenář - muž, stejně jako autor, se sotva může pasovat na znalce povahy mladých žen, vstupovat na pole jejich emocí je velmi riskantní, myslím si však, že další podstatné nesrovnalosti v Kristýnině postavě nejsou.

Vyhoření, strach o rodinu i pocit nenaplněnosti jsou tíživé emoce, které tvoří atmosféru knihy a přenášejí se na čtenáře. Jako kontrast vložil pro odlehčení autor  postavu Edelweissova strýce.  Jde o rázovitého, bodrého muže z Moravy. V jeho případě není bodrost negativní charakteristikou, naopak působí uvolňujícím dojmem. Autor má podobné typy dobře odposlouchané a nedělá mu problém jejich vyprávění přepsat do textu.

Modré stíny jsou zdařile napsaným kriminálním románem. Odráží ryze české prostředí a problémy. Na Případ pro exorcistu navazuje velmi volně, takže ani čtenáři, kteří předchozí knihu nečetli, nebudou mít problém orientovat se v postavách a jejich vlastnostech. Na začátku autor popisuje vztah Kristýny s jejím ženatým milencem, ale čtenář může mít pocit, že jde o jinou Kristýnu. Teprve na začátku samotného vyšetřování se obě Kristýny – milenka ženatého muže a kriminalistka – spojí do jedné. Atmosféra knihy, jak jsem již napsal, je poněkud beznadějná, většina hrdinů nemůže mít pocit vítězství a ani čtenář neobdrží svou dávku katarze. Od autora je to svým způsobem odvaha – dal přednost reálnému pohledu před uspokojením čtenáře. Zásluhou nakladatelství Host se dostalo při vydání knize tak dobré péče, jakou si bezesporu zaslouží. Stejně jako ve skutečném životě, i v románu Michala Sýkory zůstaly mnohé osudy lidí otevřené a já doufám, že kniha bude mít úspěch, který autora povzbudí k napsání dalšího pokračování.

Knihu Modré stíny vydalo nakladatelství Host