Umírání lásky

Recenze

Vytvořeno 21. 8. 2013 3:00

Finský spisovatel Mika Waltari je u nás známý především svými historickými romány, především Egypťan Sinuhet, česky vydaný již v roce 1965, ovlivnil generace čtenářů. Ve skutečnosti byl Mika Waltari jedním z nejplodnějších světových autorů, který má na kontě mnoho románů a novel. Jeho knihy nejsou pouze historické, najdeme mezi nimi i detektivky, špionážní romány a texty s autobiografickými rysy. K těm patří novela Láska a tma, nedávno vydaná nakladatelstvím Hejkal.

Občasným vzpomínkám na bývalé lásky se málokdo vyhne, není však úplně obvyklé, aby o nich muž vyprávěl své současné milence. Na první pohled to vypadá jako chyba, které se může dopustit jen velmi nezkušený svůdce. Hrdina Waltariho novely je však zkušený, ženy pro něj nepředstavují nedostupnou metu, a tak povídání o své bývalé povýšil na jakousi svéráznou strategii dobývání. Tak to vypadá na první pohled – muž snažící se dostat vyhlédnutou ženu do postele prostřednictvím dojemných historek. Samozřejmě, že tak prvoplánové téma by nebylo hodno spisovatele světového formátu.

V novele jsou najdeme další linie. Jedna z nich se týká vzpomínek na druhou světovou válku. Spisovatel z Waltariho novely - stejně jako on - působil jako novinář, z té práce se zhroutil a léčil se v psychiatrické léčebně v Kobce. Sám Waltari v té době pracoval i pro finskou rozvědku, své zkušenosti zúročil v jiných knihách, v novele Láska a tma se o tom nezmiňuje. Konkrétní příčiny nervového zhroucení neřeší, náznaky díky tomu vyznívají trochu jako póza. Dělat novináře ve válečném konfliktu určitě není jednoduchá záležitost a psychická zátěž je v některých případech extrémní. Čtenář může nabýt dojmu, že útěk do léčebny je pouhá póza. Ale je to jen díky způsobu, jakým svůj pobyt líčí sváděné ženě.

„Když jsme se po letech znovu setkali, léčil jsem se v blázinci, v Kobce,“ začal jsem a vyčkávavě sledoval tvou reakci. Nešokovalo tě to. Jen oční víčka se ti zachvěla.
„Copak jsi to nevěděla?“ Ani tohle?“ zeptal jsem se s předstíraným údivem. „To je ale zvláštní. Víš toho o mně málo.“
„Málo?“ zeptala ses s hlavou nakloněnou ke straně. Usmála ses, neboť jsi věřila, že toho o mně víš přinejmenším stejně tolik jako kterýkoliv jiný člověk. Nebo ještě víc. Že víš něco, co nikdo kromě tebe neví. To bylo pro tebe nejdůležitější. Tohle jsem ti ale nemohl říct, příliš bych tě zranil. Byla jsi o tom skálopevně přesvědčená.
(Waltari, M. Láska a tma. Překlad M.Hejkalová. Havlíčkův Brod: Hejkal 2013)

Důležitější linií se stává spisovatelův vztah k dívce Marvi, své první dětské lásce, kterou po letech potkává právě v době svého pobytu v Kobce. Přestože v době, kdy na Marvi vzpomíná, je dívka už mrtvá, nejde o dojemné líčení tragické lásky. S odstupem se snaží analyzovat její vznik a vývoj. Není překvapením, že zjišťuje, jak hodně ho paměť klame, jak dalece je schopný idealizovat si vzpomínky. Waltariho novela se postupně vyvíjí a pomalu se mění i její vyznění, až se z příběhu o lásce stane vyprávění o umírání lásky. Ani hlavní hrdina si to zpočátku není ochoten připustit, přesvědčit ho může pouze písemný důkaz – Marviny dopisy. Teprve pak je schopen lépe posoudit svůj bývalý vztah, ale i ten současný.

V novele Láska a tma se finskému autorovi podařilo na relativně malé ploše spojit vzpomínky na druhou světovou válku s příběhem o lásce. Pojednává je bez patosu, spíše analyticky a dospívá k překvapivému závěru. Muž, který se prezentuje jako záletník, nerozpakující se svádět ženy i v bezprostřední blízkosti své manželky, není zdaleka tak lehkomyslný. Detailní rozbor vztahů a pocitů však pro spisovatele může být jakousi profesionální deformací.

Waltariho kniha je zajímavým pohledem do spisovatelova života i do jeho myšlení, zejména pro obdivovatele jeho díla.

Knihu Láska a tma vydalo nakladatelství Hejkal