Závěrečná bilance: jedenáct mrtvých

Recenze

Vytvořeno 25. 8. 2013 3:00

Autor: Lenka Martinková

Už jenom titulní strana knihy Až na vrchol hory vypadá zrůdně. Na zářivě zeleném pozadí je mrtvá sýkorka, částečně navíc zdůrazněná bílým kroužkem kolem hlavy. Zdánlivě se nehodí k žánru – thriller. Ledasco se vysvětlí, jakmile se člověk trochu vpraví do děje. Čeká na něj necelých čtyři sta stran a závěrečná bilance je jedenáct mrtvých…

Podobně jako v předchozích dvou knihách od Arne Dahla, které v Čechách vyšly, i tady se setkáváme s dvojicí vyšetřovatelů H+H, tedy Hjelm a Holmová. Pracují na nezáživných případech – kniha začíná hospodskou rvačkou, při níž je zabit jeden ze štamgastů. Rutina, kdyby se na místě neobjevil čtenář, který nečte. A další z nich – Bukanýr – má zajímavé postřehy. Nemohlo by za obyčejnou událostí stát něco víc? Podezření se stupňuje, když v jedné z nejlépe hlídaných věznic dojde k výbuchu. Přesně dimenzovaná nálož vyhodí do vzduchu nepohodlného svědka. Nebo komplice? Výbuchy pokračují a zatím neznámý pachatel za sebou nechává řadu mrtvých. Ať už z vlastních řad nebo z řad nepřátel. Válka gangů si nevybírá…

Všechny zločiny nakonec vedou k jediné osobě – majiteli Tartaru a zahrady připomínající Eden. Ale nejde o několik případů, které k sobě nepatří? Do děje se zapojuje znovuvzkříšená skupina a ti nejlepší z nejlepších členů švédské policie, mezi které patří také Hjelm a Holmová. Přestože jsou všichni z nich zcela oddaní spravedlnosti, jsou to zároveň lidé. Se všemi svými kladnými i zápornými vlastnostmi, zájmy a koníčky, ale také životními příběhy, které ovlivňují jejich chování. Nejsou to roboti, kteří by neomylně zakročili v případě porušení zákona. Z toho je potřeba vycházet při posuzování některých drastických a nechutných scén.

Hlavní část děje se odehrává ve Stockholmu. Na dalších stránkách pozvolna přechází do okrajových čtvrtí, nechybí ale ani naprostý venkov a místa jako stvořená ke zločinu: průmyslové zóny, pokoje laciných hotelů, nebo luxusní byt. Na závěr se čtenář může těšit na divokou automobilovou honičku, při které přijde ke slovu nejmodernější policejní technika. To vše je zkombinované s návštěvami věznice v Kumle, poradami skupiny A v „bojové centrále“ a obrazy z minulosti. Eden, nebo Tartaros?

Nutno upozornit, že se Arne Dahl ničeho neštítí. Jeho popisy jsou leckdy až příliš naturalistické a žerty policejních expertů takřka nechutné. Pro běžného smrtelníka něco nepochopitelného. Na druhou stranu skoro hororový děj koření lehce fejetonovými scénkami, ve kterých zesměšňuje autority a nadřízené. Čtenáře pak napadá: kdo je vlastně skupina A? Parta bezstarostných lidí všech věkových kategorií, nebo odborníci, kteří rozřeší každý zločin?
Přes všechna temná zákoutí příběh dopadne poměrně optimisticky a končí skoro dokonalou idylkou. Zločinci i jejich oběti dojdou zaslouženého klidu. Nebo ne?

Ukázka z knihy:

Waldemar Mörner nestabilně přešel po štěrku, s elegancí přeskočil prkno, které signalizovalo přechod mezi kamínky a trávníkem, načež shledal, že jeho exkluzivní italská obuv nebí vybavena exkluzivní protiskluzovou vrstvou, nohy mu na trávě zvlhlé ranní rosou podjely tak, že vylétly kolmo vzhůru v převrácené piruetě, pak se začal nezadržitelně kutálet po travnatém svahu dolů, nabýval rychlosti až k verandě, kde tělo s dutým zaduněním narazilo na schody, až mobilní telefon vylétl z kapsy a žbluňkl manželce do šálku s kávou. Mörner se vrávoravě zvedl, napřáhl ruku k choti na pozdrav, minul ji o více než metr, přecupital bokem celou verandu, až se překotil přes zábradlí a zahučel do hlubin Ravalenu.
V tom se mobil rozezněl. Paní Hultinová ho vylovila ze šálku s kávou a ohlásila se:
„Telefon Waldemara Mörnera. Ano, za chvíli se vynoří.“
(Dahl, A.: Až na vrchol hory. Praha: Mladá fronta 2013, s. 105 – 106.)

Knihu Až na vrchol hory vydalo nakladatelství Mladá fronta