Jejich sláva se bude hvězd dotýkati…

Recenze

Vytvořeno 10. 9. 2013 1:00

Autor: Lenka Martinková

Postavení žen ve středověku – raném nebo vrcholném – nebylo jednoduché, a přesto se občas v dějinách objevují panovnice, které byly pro svoje chotě nejen oporou, ale také ho dokázaly zastoupit při důležitých jednáních. Kronikáři se o takových výjimkách příliš nezmiňovali, Jan Bauer však ve své knize Ženy z rodu Lucemburků dokazuje, že životní příběhy většiny z nich stojí za zmínku.

Na první pohled si název a obsah knihy poněkud protiřečí – jako ženu z rodu Lucemburků si většina z nás představí osobu, která lucemburské geny zdědila po otci. Bauer to má jinak, hned v první kapitole zmiňuje manželky Jana Lucemburského: Elišku Přemyslovnu a méně známou Beatrix, které zákonitě neměly žádné právo nazývat se Lucemburkovnami. Autor si však tuto „podezřelou“ věc dokáže hravě obhájit hned v úvodu, který především v této knize patří mezi nejdůležitější části. Pravých Lucemburkoven nebylo až tolik a o jejich životních osudech nemáme dostatek zpráv, aby jimi bylo možné naplnit celou knihu a pak, i manželka Lucemburka se svým způsobem dá počítat jako členka rodu. V knize je pak sice těžší se zorientovat, na druhou stranu získává nový rozměr a čtenář celé období vidí v jiných souvislostech.

Ačkoli je úvod možná až příliš rozvláčný, autor jím získává odrazový můstek k samostatnému vyprávění o osudech lucemburských žen.  V první kapitole se zabývá životem naší nejznámější královny, poslední Přemyslovny Elišky. Z dějepisu o ní každý z nás má dostatek informací, aby Bauer mohl vynechat nepodstatné a nudné poznatky základního vzdělání. Plynule může přejít k zajímavostem společného soužití s Janem Lucemburským a zmínit některé detaily, o kterých většina historických knih nepíše, zamlčuje je, nebo je uvádí v jiném kontextu. Po dočtení však není od věci položit si otázku: kdo má vlastně pravdu?

Se stejnou otázkou je vhodné si pohrávat také při čtení následujících kapitol, kdy se autor zabývá dokonale jinými skutečnostmi, než jaké známe z hodin dějepisu a konkurenčních publikací. Možná tím boří zažité mýty, pracuje s lepšími zdroji než má většina laiků, ale třeba za všechno může samotný čtenář, který správně nepochopil text. Při záplavě tehdy oblíbených jmen by to nebylo nic nepochopitelného. Většinu nedorozumění vysvětlí jmenný rejstřík v závěru knihy.

Hledači chyb se však nakonec poštěstí, když se na straně 170 dozví, že: „Vzhledem k tomu, že Ludvík se po smrti Kazimíra III. v roce 1930 stal také polským králem, byla potenciální dědičkou polského království.“ Letopočet, kdy k tomu došlo, je v souvislosti s Lucemburky více než zarážející. Přesto se to dá při troše dobré vůle odpustit a čtenář si sám do textu doplní správný rok, který by odpovídal životním datům šelmy ryšavé, tedy Zikmunda Lucemburského.

Na druhou stranu, Bauer do své knihy zakomponoval některé méně známé obrazy představující významné Lucemburkovny. Některé z nich jsou dobová zobrazení, mnoho z nich je novějších – především ze 16. století. V každém případě knihu oživí a poznámky k nim dodají do té doby neuvedené skutečnosti.

Ženy z rodu Lucemburků ocení snad každý milovník historie. Poslouží nejen jako podklad pro školní referáty, ale také jako kniha zajímavostí o tomto rodě na českém trůnu.

 Knihu Ženy z rodu Lucemburků vydalo nakladatelství Alpress