Babiččin dům

Recenze

Vytvořeno 7. 9. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Prvotina mladé prozaičky Jany Šrámkové Hruškadóttir vydaná v roce 2008 naznačila, že práci autorky se i v budoucnu vyplatí sledovat. S prvotinami je to těžké – není možné objektivně posoudit, jde-li o ojedinělou erupci tématu, zrajícího v autorovi po celý jeho dosavadní život, či o počáteční projev výrazného talentu. Proto jsou u spisovatelů, kteří svou první knihou zaujmou, možná zajímavější jejich další díla. Když pominu knížku pro děti Putování žabáka Filemona z roku 2010, je to právě letos vydané Zázemí, které by mohlo potvrdit kvalitu Jany Šrámkové jako autorky.

I když se chci věnovat knize Zázemí, musím se neustále vracet k novele Hruškadóttir a často se mi to stávalo i při čtení. Nebylo to jen podvědomou snahou srovnat obě knihy a zhodnotit Zázemí z hlediska posunu, který autorka za pět let dělících od sebe obě díla prodělala, ale především proto, že jsou si obě knihy v lecčems podobné. Tím prvním je jazyk. Autorka pečlivě volí slova a rozvíjí věty. Nesnaží se o moderní strohost, přináší zpět poetiku, která je sice latentně obsažena ve všech věcech i jevech okolo nás, ale málokdy ji dokážeme vnímat. Spěch a starosti ji zakrývají a je potřeba vážit si lidí, kteří jsou schopni ji pro nás odkrýt a zprostředkovat nám ji.

Výrazným vedlejším tématem novely Hruškadóttir je vztah k domu. Přestože jsem přesvědčený, že mnoha čtenářům uniklo nebo na ně tolik nezapůsobilo, byl jsem překvapený, jak silně a emotivně autorka takový vztah prožívá a jak přesvědčivě o něm dokáže psát. Zázemí mě definitivně utvrdilo v přesvědčení, že téma spjatosti s domem, s určitým místem, se kterým člověk srostl, je pro Janu Šrámkovou nesmírně důležité a vědomě či nevědomě se s ním neustále potýká. Popsat pocity, kdy člověk takové místo fyzicky ztrácí, může snad jen ten, kdo něco podobného prožil. Jedná se o velmi intimní prožitek, pro Janu Šrámkovou není dům nemovitostí či majetkem, ale domovem, přesto že se jedná o dům babiččin. Důležité je vnitřní spojení, které se nevytrácí ani v okamžiku, kdyby tento prostor přestal ve skutečnosti existovat. V nitru člověka přetrvává dále.

Zázemí nemá děj. Sestává z jednotlivých fragmentů, kousků skládačky. Když se je pokusíme dát dohromady, abychom získali celkový obrázek, zjistíme, že jich chybí takové množství, že neuvidíme nic než jinak přeskládané kousky. Celek nikoliv. Jde o vědomě zvolenou koncepci a Jana Šrámková, aby nenechala čtenáře na pochybách, to předesílá na samém začátku své knihy. Nejprve se o tom zmiňuje v souvislosti s autorským čtení Martina Ryšavého – jeho knihy Cesta na Sibiř.

Ukázka z knihy byla dějová, spousta dialogů. Pořád nějaká akce. Přesně co mě v literatuře nijak zvlášť neoslovuje. Dlouho jsem odolávala, myslím, že podstatně déle než většina přítomných, ale po chvíli text vtáhl i mě. Musela bych ho přečíst víc, abych dovedla pojmenovat, čím to je, ale zmocňoval se mě dětsky radostný pocit. Něco starosvětského. Jednoduchého, poctivého, nezáludného. Bez fíglů.
(Šrámková, J. Zázemí. Praha: FRA, 2013. s. 18-19.)

Autorka se sice vymezuje vůči stylu knihy Martina Ryšavého, v jednom odstavci ho však dokáže i pochválit, nestaví se do role spisovatele, který svůj způsob tvorby považuje za jediný správný. Podobně je to při zmínce o knize Běguni Olgy Tokarczukové.

Čtu Běguny Olgy Tokarczukové. Nemám na to čas, ale zase jsem neprozřetelně slíbila recenzi. Vyčerpává mě to. Nemyslím ten úkol, pevně daný počet úhozů, termín s vykřičníkem v diáři. Ale ta kniha. Vlastně proti ní mám dost věcí. Stejně jako předešlé, tokarczukovská kompozice, postupy, vypravěčka. Přesto to zoufale dobře funguje. Pohlcuje mě to.
(Šrámková, J. Zázemí. Praha: FRA, 2013. s. 23.)

Přestože v ukázce padne zmínka o výhradách vůči knize polské spisovatelky, je koncepce Zázemí velmi podobná.

Zázemí, jak jsem se už zmínil, nemá děj. Vynořují se v něm vzpomínky na babičku, převážně na atributy, které ji reprezentují. Paměť tak občas pracuje, některé události zůstávají zasunuty někde v koutku, jiné se vynořují při nepatrných impulsech, stačí pohled na nějaký předmět, slovo, slabý závan vůně. Jana Šrámková zachycuje takové podněty, ne zážitky z dětství. Mezi těmito vzpomínkami se objevují nedávné a současné okamžiky. Narození dětí, chvíle strávené s nimi i s manželem, každodenní starosti. Nová kniha mladé autorky Jany Šrámkové je v některých částech podobná její prvotině, zachovává tak v určitém smyslu autorskou kontinuitu, opouští ale příběh. V každém případě ale má své důstojné místo mezi současnou českou literaturou.

Knihu Zázemí vydalo nakladatelství FRA