Koptské vyprávění pro očistu duše

Recenze

Vytvořeno 9. 9. 2013 3:00

Autor: Jarmila Flaková

Nejoblíbenější a nejprodávanější brazilský autor Paulo Coelho nám na starém svitku papyru dává nahlédnout na stránky příběhu, které napsal sám předvečer očekávání vpádu křižáckých vojsk do Jeruzaléma. Píše se křesťanský rok 1099, židovský rok 4859 a islámský rok 492. Stoupenci všech těchto náboženství svorně poslouchají vyprávění Kopta, který přišel uklidnit a posílit jejich duše a zodpovědět jejich otázky.

Bojovníkům za svobodnou svatou zemi zbývá jedna jediná noc, stejně tak matkám s dětmi, stejně tak starcům, za něž bojuje sama víra. Není třeba strávit poslední večer zoufáním, úzkostí a strachem z boje, tento večer je zapotřebí zachovat odkaz země a jejího lidu a šířit jej dál, ať se zítra v Jeruzalémě stane cokoliv.

Koptova slova se neobávají budoucnosti. Kotví v přítomností a v tzv. moiře, božské energii a jediném zákonu, který nikdy nesmí být porušen. Svým klidným hlasem plným moudrosti a pokory promlouvá ke shromážděnému lidu a odpovídá na otázky, kterým odvaha tázajících dává zaznít. Kopt odpovídá v krásných metaforách a životních příkladech a naslouchajícím tak vrací odvahu, se kterou se po odpovědi tázali. Ukazuje se, že tito lidé jsou sužováni stejnými trápeními jako ti dnešní. Ve sledu otázek se objevují témata jako: vědění, samota, změna, láska, milostný akt, krása, půvab, radost, povinnost, práce, úspěch, zázrak, úzkost, budoucnost, věrnost a nepřátelství. Své odpovědi rozvíjí o krásné barvité vyprávění a příklady z přírody, ze které si pro svůj život máme vzít vzor. Koptova slova jsou jako hojivý fáč na všechny zásadní problémy lidstva, které si vědomě či nevědomě sami vytváříme díky nedostatku pokory, neznalosti či nevyzrálosti. A jak sám praví, musíme být vděčni za zkušenosti předávané jinými, ač se může zdát, že pro naši dobu jsou už zastaralé.

„Ti mladší si uvědomují, že svět je plný obrovských problémů, a sní, že je vyřeší, jejich názory však nikoho nezajímají. „Vy ještě neznáte svět,“ slýchají. „Poslouchejte starší, od těch se dozvíte, co je třeba dělat.“
Ti starší nabyli zkušeností i zralosti, těžkosti života poznali na vlastní kůži, avšak když nadejde chvíle, aby své vědění předali dál, nikdo o to nejeví zájem. „Svět se změnil,“ slýchají. „Musíte držet krok s pokrokem a naslouchat těm mladším.“ (s. 50)

Kopt vypráví ženám o kráse a o půvabu. Vyvrací zavedenou tezi, že důležitější je vnitřní krása člověka, a že půvab je naopak jen vnější součástí vzhledu.

„Příroda dychtí po kráse. A je spokojena jen tehdy, když krása může být velebena.“
„Krása vnější je viditelnou částí krásy vnitřní.“ (s. 65)
„Půvab není nějaká vnější vlastnost, nýbrž část duše patrná zrakům druhých.“
„Netkví v šatech, které nosíme, ale v tom, jak je nosíme.“ (s. 103)

Také dalšími svými odpověďmi se moudrý Kopt snaží přesvědčit své naslouchající okolí o tom, co je opravdu důležité pro naši cestu plnou pokory a lásky. Cestu, která nás s klidem a mírem v duši přivede do dříve obávané náruče Nevítané, tzn. smrti. Sám pak poukazuje na to, že není třeba se smrti bát, že naše tělo je jen tělesnou schránkou, kterou měníme stejně jako příroda, ve které nic navždy neumírá, ale proměňuje se. Poukazuje tímto příkladem i na to, že zítřejší boj o Jeruzalém bude jen další pozemskou bitvou, ve které není důležité, kdo přijde o život, ale jak jej prožil. Proto více než další přípravy na zítřejší boj je před jeho začátkem důležitější zastavit se nad svým dosavadním životem a společným nočním rozhovorem uchovat a přinést odkaz lidstvu, pro které už třeba Jeruzalém bude jiným.

Ve svém vyprávění se zastavuje také u úspěchu, nepřátelství a osamocení. Těmto všem dává správnou definici a ukazuje cestu lidem, kteří nemohou dosáhnout úspěchu, po boku mají nepřítele nebo se cítí osamoceni.

„Ti, kdo hledají jen úspěch, ho skoro nikdy nenajdou, protože úspěch není sám o sobě cílem, ale důsledkem.“
„To, že obohacuješ svůj život, a nepěchuješ truhlice zlatem, je totiž projevem úspěchu.“ (s. 116)
„O úspěchu lze mluvit, když každý večer se můžeme ukládat ke spánku s mírem v duši.“ (s. 118)
„Nepřítel není ten, kdo stojí před tebou s mečem v ruce. Nepřítel je ten, kdo stojí vedle tebe s dýkou za zády.“ (s. 155)
„Nedovol, aby tě zraňovali slaboši, kteří nesnesou pohled na někoho silného.“ (s. 154)
„Nesnaž se splácet nenávist nenávistí, oplácej ji spravedlností.“ (s. 156)
„Kdo není nikdy sám, nepozná sám sebe.“
„A kdo nezná sám sebe, začne se obávat prázdnoty.“ (s. 43)

Srdce všech poslouchajících se už prázdnoty neobávají, neděsí je strach z úsvitu a řinčení mečů. Bojí se o své město, ale nebojí se o sebe. Dostalo se jim víry, a to od člověka, který nevěří v jejich náboženství, ale v moiru, božskou energii, která jako by zobecňovala všechna náboženství v jedno a kladla jejich prvopočátek do nebes, k Bohu, k jeho představě, která je pro každého stejná. A protože „v koloběhu přírody není vítězství ani porážky, je v něm jen pohyb“, buďme rádi, že se natolik drahocenný papyrus s tímto moudrým příběhem dostal do rukou jeho zprostředkovateli a autorovi této knihy jménem Rukopis nalezený v Akkonu. Bez něj, Paula Coelha, bychom těžko nastavili zrcadlo tehdejších časů těm našim, tolik podobným. A také našim duším, stejně tápajícím, ale přesto díky tak vzácným slovům nakonec svorně silným a bohabojným.

Knihu Rukopis nalezený v Akkonu vydalo nakladatelství Argo