V zajetí střediskové vesničky

Recenze

Vytvořeno 28. 9. 2013 1:00

Autor: Jiří Lojín

Dokážu si představit, že pro člověka s touhou psát je nesmírně lákavé inspirovat se drobnými příhodami, které se stávají jemu samému nebo lidem okolo. A obliba takové literatury u čtenářů potvrzuje, že je to není úplně špatná volba. Ne každý má rád fikci, odpozorované a odposlouchané historky mají punc reálnosti a drobný klep občas potěší více, než sofistikovaně koncipovaný příběh. Přesně touto cestou šla Jarmila Křížová, když psala svou knihu Naše patálie a lapálie.

Porozhlédneme-li se po svém okolí, nemusí to být nikam daleko, stačí do zorného pole zabrat třeba jen svou nejbližší rodinu, zjistíme, že lidé okolo nás jsou ve skutečnosti tak trochu groteskní postavičky a jejich chování při správném odstupu a úhlu pohledu může být zdrojem dobré zábavy. Stačí se dívat a dokázat správně vnímat. Dlouhá léta to dokazují spisovatelé ve všech zemích. Mnohé jejich knihy se staly - díky historkám inspirovaným nejbližší rodinou - známé a oblíbené. Nemá smysl je dlouze vyjmenovávat, namátkou lze zmínit třeba spisovatele jako Gerard Durrell, Ephraim Kishon, Betty MacDonaldová, o své rodině se ráda zmiňuje i Halina Pawlowská či Ivan Kraus. Až na výjimky jde vesměs o čtení lehké, humorné, jehož jedinou ambicí je pobavit.

Jarmila Křížová předkládá čtenáři koncept života jako sled  patálií a lapálií, přičemž v úvodu rozebírá diametrálně odlišné významy těchto slov. Přestože obvykle o jejich přesném smyslu neuvažujeme, podvědomě je většinou používáme ve správném kontextu, snažíme se vybřednout z vážných patálií a nad drobnými lapáliemi jen mávneme rukou. Ve dvaceti povídkách může čtenář nahlédnout do života autorky a spolu s ní se pousmát nad problémy, které nám běžně život přináší. Jarmila Křížová začíná pěkně zeširoka, první postřehy se týkají jejího raného dětství a školních let. Podobně časově rozmáchlý je i druhý konec časové osy – poslední povídky nás už zavádějí téměř do současnosti.

Když čtete knihu Naše patálie a lapálie, nemůžete se ubránit dojmu, že sedíte v malém bytě své tety, pijete bylinkový čaj a ona vám vypráví to, nač zrovna připadne. Řekne něco o sobě, ba i o sestře, vaší mamince, prozradí, jaké rošťárny spolu vyváděly, ty ale s odstupem doby znějí spíše úsměvně, než nějak dramaticky. Pak si ta dobrá žena náhle vzpomene na historku ze svatby vaší sestřenice a rozpovídá se i o ní, zatímco vám nalévá další šálek mátového thé.

Kniha na autorku prozrazuje, že má ráda český jazyk, vládne jím způsobem až starosvětsky uhlazeným a to určitě potěší čtenáře, který si češtiny váží a dokáže ocenit vlídné zacházení s ní. Povídky však osloví spíše ty, kteří dávají přednost jednoduchému, nenáročnému ději a chtějí si u knihy hlavně odpočinout. Nenajdeme v nich žádnou výraznou pointu, její jakousi náhražkou je douška uvozená větičkou „Co dodat na závěr?“ Často se v textu projevuje silné pokušení dosáhnout žertovného účinku prostřednictvím šroubovaných vět, takový způsob však balancuje na hraně dobrého vkusu, to je škoda. Křečovitá snaha o humor se odráží i v názvu knihy.

Autorka na sebe prozrazuje ještě jednu věc – film Vesničko má středisková na ni způsobil opravdu hluboce. Téměř v každé povídce jej cituje nebo alespoň citaci naznačuje. Nemám proti tomuto filmu ani nejmenší, uznávám dokonce, že hlášky z něj už napevno zakotvily v myslích, ba i v srdcích českého obyvatelstva. Domnívám se však, že jejich nadužívání v literatuře není úplně šťastné, navíc skóre jednostranných citací představuje autora ve špatném světle.
Shrnuto – jak jsem se již zmínil, jde o velmi nenáročné čtení vhodné na cestu vlakem nebo před spaním. Může přitáhnout čtenáře, kteří preferují knihy s reálnými jednoduchými tématy. Autorka volbou prostých příhod vysílá ke svému protějšku signál, že je obyčejný člověk, stejně jako on, a nesnaží se halit do aury výjimečnosti. Milovníci pečlivě koncipovaných děl a promyšlených příběhů by byli naopak knihou zklamáni.

Knihu Naše patálie a lapálie vydalo nakladatelství NZB