MSF není seriálový MASH, Jan Trachta to dobře ví

Recenze

Vytvořeno 30. 9. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Práce lékařů v polních podmínkách může nezasvěcenému evokovat film nebo televizní seriál MASH. Přestože i v nich občas vyplouvá na povrch drsná realita, přece jen je jejich ladění spíše humorné. Divák může nabýt dojmu, že pobyt v polní nemocnici je dobrodružství kořeněné vtipnými situacemi, a jen tak mimochodem se provádějí bravurní operace, při nichž jsou zachráněny všechny beznadějné případy. Jan Trachta ve své knize Tichý dech čtenářům představuje diametrálně odlišnou tvář boje o lidský život v improvizovaných podmínkách. Trachtův pohled je o poznání drastičtější, nesporně však realističtější.

Už podle úvodu se zdá, že Jan Trachta má dobrodružnou povahu. Na myšlenku přihlásit se k organizaci Lékaři bez hranic (MSF) ho přivedl Šimon Pánek, když spolu trávili dlouhé chvíle v čínském vězení. Zúčastnil se mnoha misí a tři z nich popsal ve své knize. Tichý dech není dílo profesionálního spisovatele a není na něm poznat ani ruka Petry Hůlové, přestože právě ona autorovi údajně často pomáhala dobrou radou. Od literatury takového žánru ale čtenář ani neočekává pečlivě vystavěný román, působilo by to spíše rušivě.

Doktor Trachta vzpomíná na mise, které na něj zřejmě nejvíce zapůsobily. Samozřejmě, stejně jako by to bylo pro každého, byla to jeho první cesta. Proběhla v roce 2008 a pojednává o ní kapitola příznačně nazvaná První mise. Jeho zasvěcení jako lékaře bez hranic proběhlo za velmi tvrdých podmínek v Kongu. Jan Trachta se neomezuje na pouhý popis dramatických situací. Těch bylo víc než dost a určitě jen ty by vydaly na velmi dobrou a čtivou knihu. Autor ale dokázal ve své knize vyjádřit srozumitelným a velmi působivým stylem své nejvnitřnější pocity. Protože jde o autentické zážitky a myšlenky, účinkují silněji, než pečlivě vyfabulovaná zápletka. Pocity, s nimiž se autor čtenáři svěřuje, jsou oproštěny od veškerého nánosu falešného hrdinství, člověk se může sice tvářit jako „tvrďák“, ale v hlavě se mu odehrává něco docela jiného. Trachtova upřímnost je občas velmi překvapující, určitě by mohl mnoho zamlčet a představit se jako rázný, statečný a bezchybný lékař, jeho záměrem však byl pravý opak. Jak sám píše – demytizovat doktory, nejen sebe, ale i ostatní. Takový záměr je zcela určitě inspirovaný i prožitými situacemi, v nichž byl naprosto bezmocný, ale nemohl si dovolit nechat se takovým pocitem paralyzovat.

V knize Tichý dech je na první pohled vidět propastný rozdíl mezi praktikováním medicíny v prostředí vyspělých evropských zemí a v Africe, kontinentu zmítaném neustálými nepokoji, postiženém chudobou, hladem a všudypřítomnou korupcí. Trachtovy vzpomínky jsou plné pacientů, kteří zemřeli, nesnadných rozhodnutí koho ošetřit a koho ponechat svému osudu, ale i nevídané houževnatosti místních lidí. V druhé části knihy Návrat to Konga se autor vrací na stejné místo, kde začínal. Tentokrát jako zkušený lékař, mezitím absolvoval další mise do jiných koutů světa. Nepředstírá, že by dokázal vnímat svůj úkol s větším nadhledem a s přezíravostí „mazáka“. Uvažuje spíše o důvodech, nutících ho účastnit se vyčerpávajících a mnohdy i frustrujících mezinárodních akcí. Opět jde velmi hluboko do sebe a nabízí fascinující pohled do duše své i podobných lidí.

Krátké shrnutí dějin v kapitole postkoloniální  historie Konga je sice čtení méně záživné, ale osvětluje mnoho z příčin, proč je tato i jiné africké země v tak žalostném stavu. Jan Trachta se snaží zastávat vyvážený postoj k pomoci poskytované Africe ostatním světem. Nezakrývá, že nesmírné množství prostředků dostává do nesprávných rukou a nikdy nedoputují tam, kam mají, a nepřijímá požadavek některých Afričanů, že jsme povinni jim pomáhat. Ovšem rozhodně nesouhlasí s tím, že si obyvatelé Afriky za svou chudobu mohou sami a že bychom se měli místo humanitární pomoci věnovat řešení vlastních problémů. Ano, máme mnoho svých vlastních problémů, jsou palčivé a musíme s nimi něco dělat. Většina z nich je však nesouměřitelná s tím, s čím se musí potýkat obyvatelé některých afrických zemí.

Poslední část knihy je věnovaná autorově cestě na Haiti, do míst postižených zemětřesením. Obrázky ze zpustošených míst jsme sledovali v televizi dlouhou dobu, ale číst o snahách zachránit co nejvíce lidských životů v katastrofických podmínkách zdevastovaného města je něco naprosto jiného. Vyznění kapitoly Haiti je v závěru poněkud rozpačité, autor výstižně posledním odstavcem vyjádřil, jak málo lidi v civilizovaných zemích zajímá, co se jinde ve skutečnosti děje.

Tichý dech není beletrií v pravém slova smyslu. Je to však nesmírně poutavé čtení. Autor naštěstí neměl žádnou tendenci interpretovat své vzpomínky uměleckou formou, a tak je výsledný text strohý a syrový. Čtenáře určitě zaujme upřímnost, s jakou Jan Trachta své zážitky prezentuje, a domnívám se, že je to jeden s velkých kladů jeho knihy. Druhým je, samozřejmě, téma, které je natolik závažné, že bychom se s ním měli seznámit.

Knihu Tichý dech vydalo nakladatelství Paseka