Mrtví všech zemí, spojte se!

Recenze

Vytvořeno 17. 11. 2013 2:00

Autor: Štěpán Cháb

Konečné řešení života. Kompostace. Smrt. Konečné řešení všeho. Destrukce. Rozpad. Vše je pomíjivé, životnost je konečná. Nemáme naději na nesmrtelnost a smrti se obáváme. Je to neznámý činitel, s kterým se budeme muset potkat všichni. Únava materiálu. Opotřebený organismus odhozen ke zkrmení stále živými organismy, které jen díky tomu mohou žít. Hrobnická lopata jako vyjádření celého života. Komise pro nesmrtelnost britského filozofa a myslitele, kterémuž byl veřejností přisouzen přídomek negativní, John Gray, filozof negativismu. Kniha Komise pro nesmrtelnost by se měla dotýkat bytostně každého z nás. Pokusy utéct smrti jsou logickým úsudkem. Osobnost je jedinečná, a tudíž ji nenapadne nic jiného, než že přeci nemůže, nesmí být určená k hnojení hřbitovní půdy.

Celou historií se táhne velmi silná linka, která hovoří o tom, že po smrti nás čekají další závody ve zbrojení životem. Další dimenze a možnosti, možná si jeden i v koutku božské nekonečnosti i zakouří slastnou cigaretku a spláchne ji šálkem kávy. Možná jen naplaveme do víru energie a budeme souznít, možná se naše já rozplyne v my, bez protestů a s nadšením pro věc. Individualitu člověka řeší buddhismus, jehož reinkarnační choutky posílají člověka, není-li právě pavoukem či kolem větve smutně omotaným hadem, do dalších a dalších existencí, před kterými není možnost utéct. Člověk je stvořen proto, aby překonal svého stvořitele, tedy Boha. Velmi odvážné přesvědčení.

John Gray se vrhá do kruhů západních i východních intelektuálů, které bojovaly proti obyčejnosti smrti. Západní pojetí se uvrtalo v hledání důkazů o existenci jedince po smrti. Davy moudrých se seskupovaly kolem spirituálních stolečků a ruku v ruce vzývaly s nadějí své dávno mrtvé, aby jim podali důkaz, aby z nich vyhnali obavy, které výhled na stáří rámovaly smutečními věnci a koncem. Prostým koncem. Neexistencí. Vymizením. Lehnout si na kanapátko a donutit mysl, aby si představila pojem nic. Nic jakožto něco. Taková představa začne za moment bolet. Není nic, protože bylo-li by nic, nemůže být něco a s tím se smířit nedá. Nebo dá, ale jedině pod diktátem vlastní ignorace, která zakáže mozku bloudit po smutečních pláních a pláči pozůstalých.

Mezi uznávané a vyhledávané metody patřilo i automatické psaní duchovního média, jež přijímalo útržky slov z onoho světa. A tak se před stoletím bělaly stezky života marnou nadějí, že padne jasný důkaz, padnou slova, jež nelze odmítnout. Nehledejme Boha, hledejme radši sebe. Počátky new age byly krušné, nedá se svítit.

Ruské útržky strachu ze smrti byly z jiného ranku. Komunismus Boha a jeho království nebeské zavrhl jako mocenské vzedmutí Vatikánu, kterémuž je třeba se rázně postavit a ne poslechnout. A tak se nesmrtelnost začala hledat ve vědě. Její hnáty se vrhly do hledání možnosti, která by zastavila onu útrpnost posledního vydechnutí. S nadějí se vzhlíželo k tomu, že budou oživeni velikáni historie. V první řadě samozřejmě Lenin. Jeho tělo stále ještě čeká v mauzoleu na vědecký polibek života, který mu byl přislíben. Ano, pokud by bylo vynalezeno oživování mrtvých, nikdo z nás se nedočká. Dělného lidu je přeci jenom přespříliš a jeho jedinečné části neznamenají pro bohostrůjce nic než nudnou nezbytnost. V ruské poblázněnosti vznikaly i smělé myšlenky, které tvrdily, že smrt je možná jen na Zemi. Odcestováním do vesmíru povinnost zemřít a tlít bude šlechetně zapomenuta. Věda je pes naší společnosti, hlídá nás, aby nás mohla zároveň i požírat. Komise pro nesmrtelnost se pokusům podobného stylu vysmívá. Nenápadně, přes plášť vyprávění o dějinném útěku před smrtí, který vždy končí v hrobě. Buďme vděční, že jsme zažili existenci, tu jedinečnou a pak se v míru vraťme do neexistence, do nebytí.

Knihu Komise pro nesmrtelnost vydala nakladatelství Argo a Dokořán