Když se řekne Severní Korea

Recenze

Vytvořeno 23. 11. 2013 2:00

Autor: Jan Gettin

…pravděpodobně se nám vybaví hned několik negativních představ. Ať už je to monstrózní defilé obří armády, hrozba totální válkou, jaderné provokace, hladomorem zmítaná země nebo thymolinový úsměv bývalého vůdce Kim Čong-ila. Jisté je, že po dočtení této knihy se výčet těchto představ o mnohé rozšíří.

Představte si území o ploše zhruba 24x48 kilometrů ohraničené dráty, jimiž protéká proud. Společnost rozdělenou na dozorce s takřka absolutní mocí rozhodovat o životě či smrti a vězně mající menší cenu než šicí stroj, z perspektivy dozorců zhruba někde na úrovni psů a prasat, jejichž jediným právem je udřít se k smrti pro očištění se ze svých protipolitických hříchů. Společnost ovládanou strachem před dozorci, dalšími vězni i sebou samým, jíž udává tempo nade vše stojící desatero, jehož téměř každý bod končí varovným apelem... bude zastřelen. Slova jako rodina, přátelství, láska jsou zde pouze bezobsažnými pojmy, které neznamenají nic ve srovnání s miskou rýže. Rodinné vazby zpřetrhané natolik, že děti neváhají udávat své rodiče. Smrt a popravy na denním pořádku...

Další variace antiutopistického románu? Bohužel. Krutá realita severokorejského pracovního tábora pro politické vězně a jejich rodiny.

V nakladatelství Ikar vychází začátkem července 2013 kniha Blainea Hardena a Sina Tong-hjoka Útěk z Tábora 14. Kniha má ambice naléhavě upozornit na mnohdy opomíjenou otázku lidských práv v Severní Koreji, a to právě na podkladě autentických zážitků Sina Tong-hjoka, 23letého (v době jeho útěku 2. ledna 2005) Severokorejce, jenž se v pracovním Táboře 14 narodil a jemuž se z něj údajně jako jedinému podařilo uprchnout. Sinova cesta na svobodu mohla proběhnout jen díky souhře několika šťastných náhod. Tím, že se narodil v táboře a už odmalička byly součástí jeho životního kontextu strach a paranoia, od deseti let pak tvrdá práce v dolech, a že celým jeho životem byl mikrokosmos tábora, neměl potřebu tento prostor, v němž se naučil žít, opouštět. Výrazná změna v tomto jeho postoji nastává až s příchodem Kima, zcestovalého Severokorejce, na kterého měl Sin donášet. V tomto případě však soudruzi udělali chybu. Neboť  záhy poté začnou plánovat útěk, i když tím riskují život. Sin nepokrytě přiznává, že jeho motivací pro opuštění tábora byla touha po jídle, chuť ochutnat něco jiného než nasolené zelí. A to se mu záhy také podařilo.

Blaine Harden reprezentuje typ angažovaného žurnalisty, snaží se přiblížit světu podmínky v pracovních táborech, poměry v Severní Koreji z různých hledisek, či dokonce integraci severokorejských utečenců v jihokorejské společnosti, kdy často dochází ke kulturnímu šoku. Hluboký zájem Hardena o Severní Koreu je zřejmý z četných rozhovorů s lidmi, kteří se SK zabývají – utečenci, aktivisté, Jihokorejci zapojení do programu integrace. Že je Harden zdatný novinář dokazuje autor svou metodičností při nabírání informací, snahou ověřit jejich pravdivost. Jeho tvrzení nejsou zfanatizované výkřiky zaslepeného aktivisty, nýbrž výsledky dlouhodobého šetření podepřené odbornými studiemi, na které odkazuje.

Sinova traumatizující zkušenost, která se na něm podepisuje na celý život, a popis jeho dalšího probíjení se životem v Severní Koreji, Číně, Jižní Koreji a Americe tvoří východisko i celou kostru Hardenovy knihy. Harden ji dále obaluje faktografickými údaji o Severní Koreji – všímá si politiky „nezávislosti“, fatálních následků hladomoru, zneužívání humanitárních dávek, rozbulejého korupčního prostředí... Vzniká tak kompaktní celek, který vedle subjektivních pocitů a zážitků Sina nabízí i celkový, objektivní náhled na zemi, odkud Kim pochází. Hardenova kniha a vůbec jeho obrázky Severní Koreje jsou v ostrém kontrastu s idylickým vyobrazením „lidumila“ Kim Čong-ila a vůbec oficiální rétorikou. V podstatě už samotný úvod následující po dedikaci všem severokorejským vězňům doposud drženým v pracovních táborech obsahuje v kontextu knihy poměrně cynické prohlášení korejského „ministerstva pravdy“ (Korejská centrální zpravodajská agentura):
„V této zemi neexistuje žádný ,problém s lidskými
právy’, neboť každý zde vede ten nejdůstojnější
a nejšťastnější život.“ [1]

Severní Koreu reprezentují právě tato propagandistická provolání KCZA či úderné názvy „hej rup akcí“ typu „Jezme pouze dvě jídla denně. Pěstujme více slunečnic!“ [2] Popřípadě blahobyt severokorejských elit. To vše stojící v ostrém kontrastu s realitou.

A Harden jde dál, nekončí svou knihu Sinovým vysvobozením, ale popisuje možnosti integrace severokorejských utečenců do Jižní Koreje. Přičemž si všímá také negativních aspektů tohoto procesu – liknavý přístup a nezodpovědnost Severokorejců v jejich novém zaměstnání, absolutní závislost na jihokorejském systému, který za ně má řešit jejich problémy, přehlíživý přístup Jihokorejců vůči „nedovzdělaným“ bratrům ze Severu, kulturní šok, kterému jsou Severokorejci v nové domovině vystaveni – dehonestace kultu osobnosti velkých Kimů a vůbec celkový nezájem jihokorejské společnosti o severního souseda (pouhé 3 % dotázaných Jihokorejců uvádějí Severní Koreu za palčivý problém, zbylá % touží po vyšším platu).

Hardenova kniha nabízí svíravé svědectví z místa bez jakýchkoli hodnot a rozhodně nepatří mezi odpočinkovou četbu, s největší pravděpodobností se při jejím čtení neubráníte nechápavému kroucení hlavou, jak je vůbec něco podobného možné. A počítejte s tím, že autor vás šetřit rozhodně nebude...

[1] – HARDEN, Blaine. Útěk z Tábora 14. 1. vyd. Praha: Ikar, 2013. ISBN 978-80-249-2181-5. s. 5.
[2] – Tamtéž, s. 88.

Knihu Útěk z Tábora 14 vydalo nakladatelství Ikar