Robert Menasse – Vyhnání z pekla

Recenze

Vytvořeno 26. 11. 2013 2:00

Autor: Jan Gettin

V nakladatelství Academia vychází v roce 2013 kniha Vídeňáka Roberta Menasseho Vyhnání z pekla. Originál pochází z roku 2001.

Robert Menasse nabízí čtenáři hutný román, kompozičně mnohovrstevnatý, jdoucí napříč místem a časem. Jeho literární ambice přesahují možnosti jednoduchého lineárního příběhu, proto vzniká složitý propletenec třech dějových linií lišících se místem, časem a ve dvou případech i postavou. I přes tyto rozdíly se zde však objevuje tematická a motivická příbuznost – která pomáhá vytvářet představu, že spolu jednotlivé roviny splývají. Autor využívající časoprostorového střihu totiž přechody mezi liniemi nenechává ostře kontrastující, nýbrž je z obou stran „seřízne“ natolik, aby do sebe zapadly a vytvořily na první pohled nenápadný spoj. Čtenář tak v prvních okamžicích získává dojem, že čte souvislý text, až teprve náhlá změna postavy a prostředí ho upozorní na změnu. A protože si autor nelibuje v účelové nesrozumitelnosti, odděluje tyto roviny alespoň typograficky – vloženou mezerou. Tento přístup vyvolává dojem, že minulost je kontinuální součástí přítomnosti.

Realizaci časoprostorového navazujícího střihu zachycuje například tato ukázka:
Viktor dostal od dospělých výprask jako dítě třikrát. Dvakrát od matky. Tohle bylo poprvé. -Nohy v železných poutech zavěsit do háků kladkostroje. Vytáhnout vzhůru. Tak, senhore! Tělo se komíhalo, v letu se pokaždé vzepjalo. Hlava sebou zmítala sem a tam, groteskní potřásání hlavou. [1]

Dvě hlavní dějové linie – Portugalsko 17. století v době pronásledování Židů a řádění inkvizice a Rakousko ve druhé polovině 20. století – jsou zastoupeny titulními postavami, které se danou dobou více či méně probíjejí. U osmiletého chlapce Maného (Manoel, Manasseh) reprezentujícího rovinu historického 17. století a čtyřicetiletého Viktora zastupujícího 20. století lze najít společné znaky, a to i přesto, že oba vyrůstají za naprosto odlišných kulturně-politických podmínek, jsou to – komplikovaný vztah k rodičům, nutnost vyrovnat se s internátním pobytem, kde člověk vytržen z rodinných vazeb poprvé bojuje sám za sebe, rachitická postava s dívčími rysy, díky/kvůli níž představují Marii ve Hře o jesličkách, neustávající aspirace – touha překonat stín svého dětství a dospívání, které je stigmatizovalo, být někým víc – větším, silnějším, moudřejším.

Děj, v němž vystupuje Mané, je vystavěn na chronologii jeho života a završen jeho smrtí, z osmiletého židovského chlapce, který byl v dětství „zarytým“ antisemitou a s ostatními dětmi se účastnil „honu na svině“ (Židé skrývající se za křesťany), se stává židovský rabín Manasseh ben Israel, významný obyvatel Amsterdamu, autor mnoha učených knih, historicky doložená postava, jejímž cílem bylo zajistit návrat Židů do Anglie.

Viktorovu rovinu lze kompozičně ještě rozdělit. Jakýsi pomyslný rámec tvoří jeho účast na třídním srazu po 25 letech. Hned na úvodu vyvolává kontroverzi, když osočí své učitele z účasti v NSDAP a neváhá přitom uvést i jejich identifikační čísla. Rozruch, který tím způsobí, zapříčiní, že všichni až na jeho školní lásku prostor opustí, oni se nechávají obsluhovat a v těchto kulisách, ale následně i v taxi a nonstop baru vzpomínají na Viktorovo dětství, dospívání, studia... V románovém čase tak jde pouze o několik hodin – od večera do časného rána.

Za zvláštní motiv, který se v díle objevuje, lze považovat nutnost historické kolektivní paměti. V textu je na několika místech zmínka o iniciativě Židů zaznamenat vzpomínky a zážitky očitých svědků, jejímž cílem je vznik historicky cenného materiálu sloužícího budoucím generacím, aby nezapomněly na utrpení svých předchůdců. Volným zařazením další historické reminiscence – 2. světové války – jako by autor implicitně vyjádřil svou pochybnost o schopnostech lidstva poučit se ze svých chyb, své historie.

Čtenáři možná neušla určitá podobnost mezi jmény autora románu Menasse a židovským jménem jednoho z hlavních hrdinů Manasseh. Základem pro vznik tohoto románu byl totiž materiál, který vznikl jako rezultát Menasseho pátrání po vlastních kořenech. Z této perspektivy se pak není čemu divit, že jediným reprezentantem křesťanství v románu je Manéova pseudokřesťanská rodina, Svaté oficium, inkvizitor jedoucí ve vozu s oknem ve tvaru božího oka, jezuitská kolej s obyvateli penetrujícími nevinnost [2]. S tímto rozdáním karet pak nemá křesťanství příliš prostoru na obhajobu a spíše než romantizující láskou k bližnímu zavání morálkou lži a nenávisti ve jménu jediného Nejvyššího.

Robert Menasse je bytostný humanista, v jeho románu ožívají historické reminiscence, traumata doby, která se hluboce vepsala do tváře starého kontinentu. V rámci jeho románu jde především o zachycení doby, v níž Svaté oficium měla takřka neomezené pravomoce, pronásledování conversos (lidé, kteří pouze předstírají svou konverzi ke katolictví). Nelze říci, že by dobu, v níž žil Mané jakkoli zkrášloval či romantizoval. Naopak jeho obrazy jsou spíše tmavé, místy osvětlené září autodafé (okázalá poprava kacířů, nejčastěji upálením [3]), vlhké kobky, výkřiky lidí pronásledovaných pro svoji víru. I když se to přímo nabízí, nesklouzává autor k líčení tortury ani k popisu zvrácené logiky útrpného práva. Kromě pronásledování Židů v 17. století, zmiňuje také pachuť 2. světové války – nutnost vyrovnání se s minulostí, studentské revolty v 60. a 70. letech. V díle Roberta Menasseho se objevují „velká“ témata přesahující jedince hned vedle těch „malých“, privátních, v nichž je život zbaven všeho patosu.

[1] – MENASSE, Robert. Vyhnání z pekla. 1. vyd. Praha: Academia, 2013. s. 78-79. ISBN 978-80-200-2252-3.
[2] – Tamtéž, s. 143.
[3] - www.slovnik-cizich-slov.cz

Knihu Vyhnání z pekla vydalo nakladatelství Academia