Africký sen Ivy Pekárkové

Recenze

Vytvořeno 28. 11. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Nový start rozvedených žen po čtyřicítce se stal námětem mnoha knih. Většinou jde o velmi emotivní zpovědi oscilující mezi depresí a znechucením, plné oprávněného hněvu namířeného proti bývalému partnerovi. Iva Pekárková ve své knize Levhartice nabízí poněkud odlišný pohled. Není to čtení vhodné pro puritány, ale pokud patříte ke čtenářům, kteří dokážou přijmout i poněkud drsnější výrazy a představy, je pravděpodobné, že vás kniha zaujme.

Bohumila po traumatickém zážitku opouští Česko, aby od základu změnila svůj život. V Anglii, v cizí zemi, kde nemá žádné známé ani blízké, kteří by ji mohli jakkoliv soudit, se nemusí na své okolí ohlížet. Navíc tvrdí, že zatímco v Česku by se mužům jevila jako stará ženská s velkým zadkem, v Londýně se mužům líbí. Milla, jak si nechává v Anglii říkat, toho náležitě využívá a volně, s rozkoší se oddává sexu s mnoha muži. Kromě bělochů, s těmi už nadobro skončila. Ve druhé části knihy ji jeden z jejích milenců přivede do své rodiny jako druhou manželku. Soužití muže, Milly, první ženy Angely a dvou dětí je harmonické a podobá se splněnému snu.

Hrdinka románu Ivy Pekárkové se poněkud vymyká typu žen s podobným osudem. Neváhá zahodit vše, co ji poutá k minulosti, spojuje ji s ní jen občasná SMS zpráva od dcery. Nelituje a nesnaží se budovat kariéru. Je to čistá existence typu „tady a teď“. Autorka by mohla snadno sklouznout k idealizaci takového způsobu života, čtenář by v multikulturním soužití byl schopen spatřovat romantiku. Z toho ho ovšem rychle vyléčí záměrná vulgarita Ivy Pekárkové. V knize najdeme celou řadu rozmanitých výrazů pro soulož a pohlavní orgány. Kniha by se dala vnímat jako pornografická, a to nejen díky výrazům. Není ale pornografická prvoplánově, přestože se v ní souloží téměř neustále. Přestože mám jen matnou představu o tom, jak je napsaná v současnosti velmi prodávaná kniha prošpikovaná sexem, dovolím si prohlásit, že Iva Pekárková dokáže v těchto obtížných literárních vodách plavat daleko elegantněji. Zcela se vyhýbá nemotornému opakování popisu milostného aktu, a pokud jí dojdou slova v jejím bohatém slovníku, použije boční dvířka humoru. Musíme se však smířit se skutečností, že prodej knih nezávisí primárně na jejich kvalitě, ale na reklamě a ochotě podřídit se i pokleslejšímu vkusu.

Kritický tón adresovaný do Česka se ozývá v okamžicích, kdy na scénu nastupuje Millina dcera Kamila. Bylo by samozřejmě nesmyslné tvrdit, že vlastnosti reprezentované Kamilou jsou specialitou českého národa. Millina dcera se tváří jako nekonformní, ale takový postoj a relativně pohodlný život jí umožňují pouze matčiny peníze. Její přítel je omezený rasista, kterému ovšem připadá v pořádku brát peníze od černochů.

Kniha je psána s nadhledem, není zatížená zbytečnými retrospektivami, kromě těch, které vysvětlují příčiny Millina odjezdu z Česka. Vulgarita použitá na některých místech je funkční součástí příběhu a ani pornografické pasáže nelze nazvat samoúčelnými. Iva Pekárková dokázala dát vyprávění spád a přiměřené napětí, i přesto, že zápletka spěje k jasnému konci.

Levhartice Ivy Pekárkové není návodem na šťastný život, působí spíš jako východisko, dveře do jiného světa, světa blažené fantazie. Brát autorčin text doslova, to by pro romantické povahy mohlo dopadnout katastroficky. Nejde jen o notnou dávku vytrvalosti, trpělivosti a síly při pokusu o život v cizí zemi, ale hlavně o překonání předsudků uprostřed multikulturní společnosti. Mnoho lidí má pocit, že nejsou nikterak předpojatí, ale podřídit se zvyklostem diametrálně odlišných národů, respektovat je a trpět, je leckdy nemožné. Kniha Ivy Pekárkové je výjimečná a Milla se uprostřed svých depresivních a hysterických spoluhrdinek z jiných textů vyjímá jako racionální a silná žena. To působí velmi příjemně a je to jeden z důvodů, proč knihu číst.

Knihu Levhartice vydalo nakladatelství Mladá fronta