Vzpomínka na léto

Recenze

Vytvořeno 3. 12. 2013 2:00

Autor: Pavla Huřťáková

Jsou místa, o nichž sní asi každý. Svým způsobem pro nás představují jakousi fata morgánu, protože si je vysníme jako žíznivý oázu na poušti. Ovšem někdy se realita tvrdě střetne s naší fantazií. Peter Mayle patří k nejznámějším anglickým spisovatelům, a to především díky trilogii o zemi svých snů: Provence. V letošním roce připravilo nakladatelství Argo její celistvé vydání, aby ani český čtenář nezůstal ochuzen o tuto perlu světové literatury. Do rukou se tak čtenáři dostává Rok v Provence, Navždy Provence a konečně Znovu Provence.

S typicky anglicky břitkým humorem popisuje situace, do nichž se se ženou dostali v momentě, kdy se rozhodli přestěhovat na stálo do Provence, místa jejich prázdninových dovolených. Jenže jak sám brzy pochopí, je rozdíl mezi tím být někde návštěvníkem a začít tam žít. Na každém kroku naráží na něco nezvyklého, nového, nad čím si, pro čtenáře úsměvně, zoufá – úřední šiml, laxnost francouzských řemeslníků, francouzská záliba v nápisech a v nechvátání. Ale na oplátku se setkává s provensálskými samorosty i s mimořádně milými a přívětivými lidmi, kteří se jemu i jeho ženě stávají rodinou. Rok v Provence i jeho pokračování dosáhly takové popularity, že se autor na čas z Provence odstěhoval, neboť mu čtenáři jeho knih takřka nepřetržitě klepali na dveře.

Ale touha po malém domku, který opravili, byla silnější a vzpomínky po letech vybledly, proto se po čase stráveném v Americe vrátili domů, jak sami svou Provence nazývají. Přestože v Americe snadno splynuli s prostředím, neměli problémy s jazykem ani s pochopením kultury, začalo se jim stýskat. Proto nás v knize Znovu Provence provází svými kroky po návratu do Francie. Do země, která má svá specifika, jejíž jazyk není mateřským a s nímž se i po letech, jak sami přiznávají, perou. Srovnává tak často nesrovnatelné – život v Americe a v Provence. Nikdy však nesklouzne do odsouzení jednoho či druhého, s jemným humorem líčí každodenní radosti, jakými jsou čerstvý chléb z malých pekárniček, výborná káva z kaváren na každém rohu a ten všeobjímající klid, který jakoby neznal spěch.

Znovu objevuje kouzlo venkova, poklidný ruch, chuť a vůni země. Jeho vyprávění je pohlazením po duši a probouzí v čtenáři touhu přivonět k levanduli a zkontrolovat olivový olej, zda náhodou není z Provence. Z místa, v němž je jídlo nejen kulinářským zážitkem, ale celospolečenskou událostí. Běžní Evropané ani Američané tento rituální obřad nechápou, ale během svého pobytu v prázdninovém období se mu rádi podvolují.

"Bohužel, navzdory přijatým výživářským normám a obecným pravidlům gastronomické zdrženlivosti, významnou složkou jihozápadní výživy je tuk, jmenovitě sádlo husí a kachní. Smaží se v něm brambory, fazole používané do vznešeného cassoulet se v něm přímo topí, confits do něj nakládají a foie gras je husí sádlo, přímo mana nebeská. Foie gras vlastně vynalezli již Římané. Francouzi, kteří dosti rychle poznají, co je dobrého k snědku, tomu dali francouzské jméno a s příslovečnou skromností jim vlastní od té doby prohlašují, že je to součást francouzského národního pokladu."
(MAYLE, Peter. Znovu Provence. Praha: Argo, 2013. s. 149.)

Pohoda a klid z těchto řádků přímo dýchají, co říkáte? Přesto na první pohled zaznamenáte i britskou ironii a sarkasmus. Jemné, jednoznačné, ale nezraňující. Nemá tendenci ani v nejmenším ublížit, naopak z ní poznáte, jak Mayle dýchá láskou k místním lidem a kraji.

Tuto skvěle napsanou, výtečně přeloženou a stylisticky ujednocenou trilogii nezbývá než doporučit vaší ctěné pozornosti, neboť obohatí nejen vaši knihovnu, ale i váš pohled na jih Francie. Na místa, kde vznikaly legendy. A kdoví, třeba zatoužíte po domečku, který byste si tam koupili.

Knihu Znovu Provence vydalo nakladatelství Argo