Deflorovaný černý humor

Recenze

Vytvořeno 8. 12. 2013 2:00

Autor: Štěpán Cháb

Vezmeme si tužku a namalujeme si děťátko. Ale co to? To děťátko je mrzáček, má v bříšku zapíchnutý šroubováček a vykrvácelo na psí dečku! Zlobivé, velmi zlobivé děťátko, jako kdyby nevědělo, jak jde krev blbě dolů. Ale ne, zmuchlejme tan ošklivý obrázek. Vezměme si pero, namočme ho do inkoustu a namalujme si… třeba… třeba děťátko. Nu podívejte, stojí tu, oči vyvalené, pusinku v úžasu pootevřenou. Na co tak vyjeveně zírá? Ne, nebudeme kreslit rozzářený vánoční stromeček, ani Ježíška. Co takhle… ano, ruka s perem se stáčí do linek a na papíru vzniká muž, s kloboukem na hlavě, rukama roztahuje kabát a ukazuje dítěti krásu lidské nahoty, která lahodí oku, dává lidské existenci tu správnou příchuť hořkosti. A dítě zírá a vidí a učí se chápání světa. Hodné děťátko, moc hodné, dostane cukrkandl.

Edward Gorey neměl děti, místo nich měl kočky. Neměl ani ženu, místo nich se oddával nezávidění hodné činnosti – tvořil. Tvořil v zákrytu popularity, kterou odvrhl, protože netvořil tak, jak by se od slušného člověka čekalo. Děťátka kuriózními způsoby vraždil a uváděl je do rozpaků, které by normální dítě odvedly na dobu dlouhou a bolestivou do rukou psychiatrie. V knize Čerstvě deflorovaná dívka a jiné příběhy ovšem děťátka částečně odsunul stranou a vrhnul se s chlípností na děvčata. Ta milá, v rozpuku nevinná, na dívky, které se rdí při pohledu na nevhodně tvarovaný kaktus, a dal jim k volnému užití návody, kterak přijít o věneček.

Deflorace v ordinaci

Bolí vás trochu hlava a navštívíte lékaře.
Po defloraci řeknete: „No né, doktore, bolest hlavy je pryč.“
On řekne: „Doktor tu není. Jsem také pacient.“

Vy řeknete (vychytrale): „Pak tedy mám za to, že neplatím regulační poplatek.“

Spořivost je ctnost, kterou muž u ženy vždy ocení.
(GOREY, Edward. Čerstvě deflorovaná dívka a jiné příběhy. překl. Jiří (Pilous) Pilucha, Tereza Ješátková, Praha: Dokořán, 2013. s. 15.)

Knihou se linou tři nesouvisející celky, z nichž pouze jediný z nich je opředen příběhem, ostatní dva se rozplemení o čtenářovy sítnice černočerně mravokárnou výukou abecedy a praktickými návody, kterak by se měla dívka zachovat, je-li odpaněna blazeovaným cikánem, rodinným přítelem, v zastoupení, čínským detektivem, slavným balkantistou a mnoha dalšími. A jak autor doufá v úvodu, snad tyto rady pomohou dívkám vyjít z deflorace neposkvrněné nevhodnou poznámkou na účet muskula.

Základem každé knihy Edwarda Goreye je samozřejmě obrazová stránka díla. Celý tvůrčí život experimentoval s metodami, kterak co nejvíce vyjádřit právě obrazem. Text se pro Goreye tedy většinou stává jen jakousi berličkou, které se snaží zbavit a říci vše za pomoci tužky a inkoustu. Ovšem úzká symbióza textu s obrazem u Goreye navozuje u čtenáře většinou záchvaty smíchu, protože absurdnost textu většinou doplní obraz natolik důstojný a jaksi panský, že nelze jinak, než propuknout v bujarý chechot. Gorey svou tvorbou boří hranice mezi větou – já jsem – a větou – no a co? – tím, že veškerou vážnost světa svěří do rukou prostého zničení.

Lascivně se odhalil.

(GOREY, Edward. Čerstvě deflorovaná dívka a jiné příběhy. překl. Jiří (Pilous) Pilucha, Tereza Ješátková. Praha: Dokořán, 2013. s. 103.)

Knihu Čerstvě deflorovaná dívka a jiné příběhy vydalo nakladatelství Dokořán