Aomame a Tengo: setkání

Recenze

Vytvořeno 2. 1. 2014 2:00

Autor: Jiří Lojín

Na závěrečný díl románu Haruki Murakamiho jsme si museli počkat celý rok. Kromě těch, kteří jsou na tom s jazyky tak dobře, že jsou schopni si Murakamiho text užít v angličtině nebo dokonce v japonském originále. Při celkovém počtu stran rozsáhlé Murakamiho knihy je pochopitelné, že Tomáš Jurkovič, téměř výhradní překladatel tohoto japonského spisovatele, potřeboval na svou práci dost času.

Rozpomenout si na detaily děje po roční pauze je poněkud náročné a není možno počítat na začátku třetí knihy s nějakou podrobnou rekapitulací. Přesto se autor v první kapitole trochu věnuje opakování. V rozhovoru pana Ušikawy a osobních strážců zabitého Lídra letmo zazní důležitá jména a náznaky vazeb mezi jednotlivými postavami. Přestože jde o jakousi formu připomenutí předchozího děje, musí čtenář hodně zapátrat v paměti, aby z ní vydoloval fragmenty příběhu zasunuté kdesi na dně. Stačí však zmínit hlavní hrdiny Murakamiho mysteriózního vyprávění – Aomame a Tenga, aby se vzpomínky začaly samy vynořovat.

Třetí kniha poněkud mění strukturu skupiny hlavních hrdinů. Do pozadí se přesouvá Fukaeri, která sice určitou roli nadále hraje, ale zdaleka ne tak výraznou jako v dílech předchozích. Naopak se do popředí dostává bývalý advokát Ušikawa, externě pracující pro sektu Předvoj. Na jeho hlavu padá zodpovědnost za nepovedené prošetření Aomame. Ušikawa se stává stejně důležitou postavou jako Aomame a Tengo. Z hlediska těchto tří lidí autor střídavě příběh vypráví. Každý z nich má svou roli, Ušikawa je lovcem, Aomame lovenou zvěří a Tengovi je přisouzena nepříliš lichotivé postavení návnady.

Děj se zprvu vleče pomalým tempem. Částečnou zásluhu na tom má Ušikawa, profilující se jako trpělivý a důkladný vyšetřovatel. Jeho metodické a zdlouhavé hledání sebemenších indicií vedoucích k místu, na němž by se vražedkyně Lídra mohla skrývat, poznamenává i dějové linky věnované oběma dalším hrdinům. Okolo Aomame se také moc neděje. Skrývá se podobně jako zvíře, v ústraní, bez rychlých pohybů. Ví, že jí může pomoci jen trpělivost. Kapitoly nazvané jejím jménem jsou plné dlouhých hovorů s Tamaru, pravou rukou staré paní z Azabu. Jsou hlubokomyslné, místy ovšem hraničící s nudným filozofováním. Tengova role není o moc akčnější, i když na něm leží největší tíha minulosti, s níž se musí během krátké doby vyrovnat. Především ho trápí vztah k otci. Jejich komplikovaná vazba je naznačena už v předchozích dvou částech, potřeba vyřešit ji se vyhrocuje, protože Tengův otec leží v kómatu na pokraji smrti.

Počátek třetí knihy se neustále točí v kruhu. Vrací se do minulosti, opakovaně se spekuluje o Little People, nic však nevysvětluje. Kruh myšlenek se stává bludným a čtenář postupně ztrácí naději, že se jej autorovi vůbec podaří prorazit. Stagnaci částečně porušuje jen Ušikawovo slídění, které ho pomalu přibližuje cíli a zákonitě nadcházející setkání Aomame a Tenga.

1Q84 je typickým Murakamiho románem. Najdeme v něm zmínky o vážné hudbě a literatuře, pro Murakamiho tak typické. Tato kulturní témata neslouží jako kontrast k dynamickému ději. Murakami dává přednost detailnímu studiu psychiky jednotlivce a vztahů mezi nimi před složitým dějem a akcí. Nedělá rozdíl mezi zápletkou reálnou a fantastickou. Ale Murakamiho knihy na zápletce nestojí. Třetí kniha románu to plně potvrzuje, a tak místo velkého finále se čtenář dočká zvratu nečekaného, který může některé čtenáře zklamat. Ale skalní čtenáře japonského spisovatele pravděpodobně ne, i přesto, že se musel propracovat skrze dvanáct set stran do téměř výchozího bodu. Je však zřejmé, že postavy, s nimiž se setkáváme v počátečním a koncovém bodě, nejsou úplně stejné. Prošly dlouhou cestu, očistí se, dospějí. To je základní pravidlo podobných vyprávění, ať už se jedná o pohádku, nebo hrdinský epos.

Knihu 1Q84: Kniha 3 vydalo nakladatelství Odeon