Pobouření

Recenze

Vytvořeno 23. 12. 2013 2:00

Autor: Štěpán Cháb

Vše je nízké a malé, nedostačující, a tím nanejvýš pobuřující. Básníci nebásní, ale plkají, následováni spisovateli, kteří nebudují atmosféru a myšlenku svého díla, ale toliko ji kalkulují. Samozřejmě, někdy k ránu se jeden podívá z okna, vykřikne exaltovaně na svět, že je krásný, že je nádherný, aby za hodinu mohl pouze zkonstatovat, že i z toho je mu vlastně na zvracení. Thomas Bernhard byl světem unavený už jen proto, že to byl ten svět, že si všechno okolo dovolilo být tak směšně předpřipravené a společenskou etikou narýsované. Ač byl Bernhard nesdílným člověkem, kterého bylo přetěžké dohnat k rozhovoru či vyjádření, je kniha Pravdě na stopě souborem rozhovorů a vyjádření k tehdejšímu současnému dění. A že se jedná o knihu skvostnou a nádhernou, o tom nelze vést polemiky, protože Bernhard, to byl a stále je skutečný kanón.

Je všeobecně známo, že Thomas Bernhard žil v jistém opovržení vůči všemu rakouskému. Nic mu nebylo dost, a přesto nikdy natrvalo neopustil toto smetiště zabitého potenciálu, prodaných příležitostí vůbec do něčeho mluvit, nikdy neopustil zemi, kde žila jen torza lidí, prázdné skořápky, které tam žijí doposud (jak lze usuzovat z kalkulu, kterým byla porušena Bernhardova poslední vůle, v které výslovně zapověděl vydávání svých děl v Rakousku, kteréžto přání bylo po deseti letech od smrti mistra porušeno a na spisech se začalo vesele rýžovat a rýžuje doposud).

Thomas Bernhard byl v Rakousku více nenáviděn nežli obdivován. Jeho ubíjející upozorňování na malost tohoto národa, na jeho úzkou spjatost s Hitlerovým nacionálním socialismem, faleš a lživodství, bylo považováno téměř za vlastizradu. Bernhard byl často popotahován po soudech pro nactiutrhání a sám některé kauzy vyvolával. Z rozhovorů, fejetonů a prostých příspěvků do tisku lze usuzovat, že se Bernhard touto záštiplnou činností jen bavil. Nejen bavil, ale královsky bavil. Odhlédne-li čtenář od věčně trestající mluvy mistrovy, zahlédne jemnou linku ďábelského humoru, který stál prakticky za vším, k čemu měl Bernhard potřebu se vyjádřit.

Pryč je doba, kdy jste se pyšnili vlastním hladem, doba, kdy se mladí spisovatelé bouřili proti prezidentům, doba, v níž jste dělali revoluci! Pryč je doba, kdy se Hamsun protloukal New Yorkem, kdy si Sillanpää nemohl vyzvednout Nobelovu cenu, přestože žil, protože měl sice sedm dětí, ale v kapse ani korunu na cestu. A pryč je doba, kdy měly vaše verše zvuk. Z národa básníků a myslitelů se stal lid pojištěnců, lid úředníků a straníků, kraj slabochů, krajina suchých byrokratů. Z národa snílků se stal národ jednatelů.
(BERNHARD, Thomas. Pravdě na stopě. přel. M. Petříček. Praha: Prostor, 2013. s. 67.)

Ve všech textech knihy Pravdě na stopě je Thomas Bernhard konkrétní a nevyhýbavý, nazývá vše sprostými jmény obyčejnosti a všednosti. Je zajímavé sledovat vývoj Bernhardovy osobnosti v průběhu jeho života. Zpočátku, jako školáček, odpovídal redaktorům na otázky, samozřejmě po svém, s nemalou dávkou pohrdání, ale přesto z jeho slov jde cítit jistá touha a snaha zaujmout čtenáře, diváky, kohokoliv. Pozdnější rozhovory pak dávají poznat, kterak už se Bernhard jak redaktorovi, tak čtenářům/divákům vysmívá. Jak je mu pozornost upřená jeho směrem mile ukradená. Číst rozhovory staré třicet, čtyřicet či padesát let je svého druhu perverze, ale Bernhardova osobnost k této perverzi doslova láká.

Nebezpečně kousavými a třeskutě vtipnými se v knize stávají další texty. V rozhovorech byl Bernhard přeci jenom pod klepety redaktora, v různých komentářích, proslovech či dopisech se ovšem dává na odiv skutečná osobnost mistra, který se neštítil zurážet svého blízkého přítele jen proto, že se zpronevěřil charakteru, který mu Bernhard přisuzoval. Nebál se ponížit svým pohrdáním celá města i s jejich obyvateli. Jeho v knize přítomný projev sepsaný k příležitosti převzetí jakési ceny byl natolik ohavný a zlý, že tehdejší ministr vlády vstal z lóže a odešel se slovy, že takové urážení on poslouchat nemusí, poslouchat projev takového vlastizrádce.

Jako každý velikán, měl a má i Bernhard své epigony, kteří se snaží připodobnit k jeho psaní a myšlení. Samozřejmě se jedná jen o epigony, kteří mistrovy velikosti nemohou dosáhnout. V současnosti je nejkřiklavějším epigonem Rakušanka Elfriede Jelineková, která, po vzoru Bernharda, zakázala vydávání svých knih a projekci svých divadelních her na území Rakouska. Tuto trucovitost si ovšem po třech letech rozmyslela. Ač Jelineková dokázala napsat několik skutečně zásadních knih, Bernhardovi se nedokáže rovnat jistou samozřejmostí v onom pověstném dštění síry na vlastní národ. Jelineková se nechává svou nenávistí příliš unášet a vzniká jí tak pod rukama přehnaná košatina umělé literární hmoty. Bernhard by její tvorbou pohrdal, ale čím on by nepohrdal, že.

Mou příští knihu nechte prosím rovnou recenzovat nějakému šimpanzovi či jinému opičákovi, který se pochopitelně narodil, anebo alespoň bydlí v Horních Rakousích.
(BERNHARD, Thomas. Pravdě na stopě. přel. M. Petříček. Praha: Prostor, 2013. s. 105.)

Knihu Pravdě na stopě vydalo nakladatelství Prostor