Konfrontace dvou generací

Recenze

Vytvořeno 31. 12. 2013 2:00

Autor: Lenka Martinková

Konečná. Bezprostřední asociace k tomuto slovu jsou různé. Stačí však zmínit v této souvislosti důchodce a myšlenka je jediná: místo, kde už se jen čeká na smrt. Právě takovou funkci má Barabizna, hlavní kulisa Amisovy knihy Konečná, vydané v loňském roce v nakladatelství Plus.

Blíží se Vánoce, v Barabizně žije pět seniorů – tři muži a dvě ženy. Každý z nich má nějaký zdravotní problém a ostatním se svátky klidu a míru pokouší „zpříjemnit“ nějakým kanadským žertíkem. Ale hlavně – jednu ženu z domu přijedou navštívit její potomci s dvojčaty, jediní příbuzní, kteří se ještě odhodlali do Barabizny vstoupit. Proberou kde co, ale spíše jde o promluvy jaksi bez významu – mluví se, jen aby řeč nestála, nikdo nedává pozor, co tím chce mluvčí svému okolí sdělit. Mladší generace vysvětluje odborné termíny, starší generace si hraje na milující babičky a dědečky, případně na chlípníky. Vše působí idylicky, přestože v Barabizně často není ideální nálada. A Kingsley Amis v závěru vše úspěšně dovede ad absurdum.

Složení obyvatel Barabizny je založeno především na příbuzenských, přátelských či partnerských vztazích. Vůdčí osobnost – Adela – je sestrou Bernarda, sarkastického muže, trpícího hemeroidy a obtěžujícího své okolí neustálými sarkastickými poznámkami. Své spolubydlící jednoho po druhém zneškodňuje promyšlenými útoky. Vydatně mu v tom pomáhá jeho bývalý partner a dnes vynalézavý alkoholik Shorty. To ostatně zapříčiní nejednu vtipnou scénu – dokud si čtenář neuvědomí, že něco takového by se mohlo docela lehce stát. V ložnici v patře žije emeritní profesor Georgie. Po mrtvici se nemůže pohybovat, ale snaží se opět vrátit do normálního života, znovu psát odborné texty do periodik. Jeho život se v knize rapidně změní, netrvá však dlouho. Poslední obyvatelkou Barabizny je poněkud sentimentální majitelka kočky – Marigold. Společnost této pětici dělá ještě profesorův pes, takže není divu, když jsou na denním pořádku boje mezi rádoby ochočenou zvěří.

Pro skupinku seniorů jde o běžnou rutinu, na které se nikdy nic moc nezmění. Útočníci musí vymýšlet stále nové a nové taktiky, pokaždé samozřejmě těžšího kalibru, veškerá legrace tak brzy přestává. Poklidné a více než stejné dny naruší nanejvýš návštěva lékaře a zvědavost dalších obyvatel na choroby svého okolí, na které se ptají s jakousi zvláštní starostlivostí. Samotný text podle toho vypadá. Skoro by se dalo říct, že je nemastný neslaný, což ovšem Amis včas vycítí a vše skoncuje s originalitou sobě vlastní. Čtenář už ví, co se stalo, ale přesto si s chutí počká na reakci příbuzných, než knihu spokojeně založí do knihovničky.

Ukázka z knihy:

„Nesmysl. Co to povídáš. Ty jsi nejméně senilní osoba, kterou znám. Myslím z naší generace, samozřejmě.“
„Ta představa mě ničí – že bych mohla skončit jako živá mrtvola.“
„Neblázni. Jakápak živá mrtvola. Prostě se ti ten dopis vykouřil z hlavy. Není třeba si –“
„Z lidí se nestává živá mrtvola přes noc. Aspoň většinou. Bývá to delší proces, ale někdy to začít muselo.“
„Má milá, v našem věku nemůžeme očekávat, že všechno půjde.“
(AMIS, Kingsley. Konečná. Praha: Plus, 2012. s. 79.)

Knihu Konečná vydalo nakladatelství Plus